Proč potřebujeme narušovat ontologické hierarchie mezi mozkem a střevy, myslí a materií, biologií a společností či farmakoléčbou a terapií? A jak se vypíná hluk jídla? I to se dozvíte z textu o nových perspektivách léčby deprese a obezity, ale také o probouzení imaginace v podobě metabolické komunikace.
Budeme mikrobiální soudružstvo? Napůl vtipkujeme a napůl sníme společně s kámošstvem Magdalénou poté, co prohlašuji, že jsem se přihlásila do české mikrobiální banky jakožto dárce střevních bakterií. Magdaléna žije se syndromem dráždivého tračníku a úzkostně-depresivní poruchou. Právě onx by proto mohlx (x označuje všechny rody a čísla) být potenciálním příjemcem programu fekální transplantace. Ačkoliv se tato léčebná metoda v Česku praktikuje již patnáct let, zůstává stále na okraji veřejného povědomí a vyvolává buď úsměv, nebo znechucení – přenos mikrobioty totiž probíhá ze stolice. Ani já se na přenášení vzorku ve sklenici od marmelády příliš netěším, a přemýšlím, zda vůbec mikrobiota obývající moje střeva splňuje kritéria dárcovství. Co když jsem ji zabila instantní nudlovou polévkou, kterou jsem před pár dny zaháněla kocovinu, namísto toho, abych si vyrobila domácí fermentované kimchi a zapila to kefírem? Není mikrobiom v mých střevech příliš smutný a hladový na to, aby pomohl s léčbou deprese? Zatímco se tedy připravuji na odběr stolice, přemýšlím, jak by mohla vypadat politika péče o metabolická a psychická onemocnění, překonávající dominantní diskurs neoliberální sebe-péče.
Kde léčit depresi?
Kde se má léčit deprese? V mozku, v individuálních vzorcích chování, nebo ve společenských strukturách?…Článek je přístupný předplatitelům*kám.