Proměna

Jednou ráno se Řehoř Samsa probudil

a uviděl, že jeho ruce

už nejsou z masa a kostí, ale chatrné ústřižky

papíru. Celý vyděšený

s nimi chtěl zadržet to poslední, co ještě

zbývalo z noci,

aby zabránil nevyhnutelnému dni,

hanebnému střetu

s rodiči i s veškerým

zbytkem lidského plemene, ale byly to

zbytečné ústřižky papíru. Chtěl si umýt

obličej,

učesat si vlasy, které mu dodávaly

divoké vzezření, ale bál se, že si je namočí

a přijde o ně,

o ty své žalostné mizérie, svůj jediný poklad.

Chtěl někoho zavolat, ale řekl si:

já už nemám bratry, moji bratři

už nejsou moji bratři. V tu chvíli spatřil,

přilepené na sklo okna,

které měl z jedné strany postele,

ruce, jež kdysi byly z masa a kostí,

tváře bytostí, které byly lidské.

V tu chvíli pochopil. „Jsme vyděděnci

života,“ řekl si, odhrnul prostěradla,

vstal z postele, otevřel dveře,

vyšel ven do ponurého jitra.

Venku se k němu ti lidé s papírovýma rukama

otočili zády, aby společně s nocí utekli

z onoho místa, kde svítalo.

Samsa se vydal za nimi; ani se

neohlédl, věděl, že jakékoli loučení

by bylo zbytečné, vstoupil do vlhkosti

posledních stínů, opustil světlo

budoucích dní, opustil rodičovský

dům,

navždy.