Narcisa vždycky říkala, že se máme víc bát živých než mrtvých, jenže my jsme jí nevěřily, protože ve všech hororových filmech nám naháněli strach mrtví, revenenati, posedlí. Mercedes děsili démoni a mě zase upíři. Mluvily jsme o tom pořád. O bytostech posedlých satanem, o mužích s tesáky, kteří se sytí dívčí krví. Táta s mámou nám kupovali panenky a pohádkové knihy a my jsme si s panenkami přehrávaly Vymítače ďábla a představovaly jsme si, že krásný princ je ve skutečnosti upír, který Sněhurku probudí, aby z ní udělal nemrtvou. Přes den šlo všechno hladce, to jsme se nebály, ale večer jsme prosily Narcisu, aby šla nahoru a zůstala tam s námi. Tátovi se nelíbilo, když Narcisa – říkal jí služba – spala v našem pokoji, ale nebylo zbytí: říkaly jsme mu, že když nepřijde, půjdeme dolů my a budeme spát v pokojíku služby. Což byla jedna z věcí, která děsila ji. Víc než démoni a upíři. A tak Narcisa, které bylo asi čtrnáct, předstírala vzdor, že prý s námi spát nechce, a říkala tu svou větu, že se máme víc bát živých než mrtvých. Podle nás to byla hloupost, vždyť jak by se někdo mohl bát víc třeba Narcisy než Regan, dívky z Vymítače ďábla, nebo dona Pepeho, našeho zahradníka, než upíra ze Salemu nebo Demiana, Ďáblova syna, anebo mého táty než vlkodlaka. Nesmysl.

Táta s mámou vůbec nebývali doma, táta pracoval a máma hrála karty, to proto jsme s Mercedes mohly každé odpoledne po škole chodit do videopůjčovny pro horory. Kluk za pultem na to nic neříkal. Ovšemže jsme si všimly, co se psalo na obalu, že je to pro starší šestnácti nebo osmnácti let, ale kluk neříkal nic. Obličej měl plný pupínků a byl strašně tlustý, větrák měl vždycky namířený na rozkrok. Promluvil s námi jedinkrát, když jsme si půjčovaly Osvícení. Podíval se na obal, potom na nás a řekl:

„Jsou tam takové dvě holky, úplně jak vy. Obě jsou mrtvé, zabil je táta.“

Mercedes mě chytila za ruku. A tak jsme tam stály, ruku v ruce, obě ve stejné uniformě, a dívaly jsme se na něj, dokud nám tu kazetu nedal.

Mercedes byla neskutečně bojácná. Pobledlá a slaboučká. Máma říkávala, že jsem jí snědla všechno, co k nám putovalo pupeční šňůrou, protože se narodila malinká, jako červíček, zatímco já jsem přišla na svět jako býk. Takhle to říkali: jako býk. A býk se musel postarat o červíka, co mu taky zbývalo? Někdy jsem si přála být červíčkem, ale nešlo to. Byla jsem býk a červík byla Mercedes. I jí by se určitě občas líbilo, kdyby tím býkem byla ona a nechodila pořád za mnou jako můj stín, nečekala, až promluvím, aby pak jen přikývla:

„Já taky.“

Nikdy „já“. Vždycky jen „já taky“.

Mercedes se na horory vůbec nechtěla dívat, ale já jsem si postavila hlavu, jedna holka ze školy totiž tvrdila, že se nevydržím koukat na všechny filmy, které ona viděla se svým starším bráchou, protože nemám staršího bráchu, ale Mercedes, o které se ví, jaký je to strašpytel, což jsem nehodlala snášet a hned odpoledne jsem odtáhla Mercedes do videopůjčovny, kde jsme si vyžádaly celou sérii Noční můra v Elm Street, a tu noc a několik dalších jsme pak musely říct Narcise, aby šla spát k nám nahoru, protože Freddy se ti vkrade do snu a zabije tě ve spánku a nikdo se to nedoví, protože to bude vypadat, jako žes měla infarkt nebo ses udusila slinami, prostě něco běžného, takže nikdo nikdy nezjistí, že tě zabila zrůda s nabroušenými noži místo prstů.

Někdo má sourozence, a je to požehnání. Někdo má sourozence, a je to prokletí: to jsme se naučily z filmů. A vždycky je to jeden sourozenec, který zachrání druhého.

Mercedes začala mít noční můry. S Narcisou jsme dělaly všechno pro to, abychom ji utišily, protože máma s tátou se to nesměli dozvědět. Potrestali by mě: ty hororové filmy, za to všechno může býk. Chudák červíček, chudák Mercedeska, co ta si zkusí, být sestrou takové bestie, tak málo holčičí, tak nezkrotné. Proč nejsi víc jako Mercedes, tak milá, tak tichoučká, tak poslušná?

Mercedesiny noční můry byly horší než všechny horory, na které jsme koukaly. Objevovala se v nich škola, řádové sestry, sestry posedlé ďáblem, které tancovaly nahé, sahaly si tam dolů, a zjevovaly se v zrcadle, když jsme si čistily zuby nebo jsme se sprchovaly. Jeptišky jako Freddy, které se ti vkradou do snů. Přitom jsme si žádný takový film nepůjčily.

„A co bylo dál, Mercedes?“ ptala jsem se jí, ale ona už nic neříkala, jenom ječela.

Mercedesiny výkřiky se zarývaly pod kůži. Zněly jako vytí, škrábání, hryzání, jako něco zvířecího. Když otevřela oči, pořád ještě zůstávala tam, ať už to bylo kdekoli, a já s Narcisou jsme ji braly do náruče, aby se vrátila, jenže někdy jí ten návrat strašně dlouho trval a já jsem měla pocit, jako bych jí zase něco kradla, jako když jsme byly v mámině břiše. Mercedes začala hubnout. Čím dál míň jsme byly jedna jako druhá, protože já byla čím dál víc býk a ona čím dál víc červík: s kruhy pod očima, přihrbená, kostnatá.

Nikdy jsem neměla příliš v lásce řádové sestry ze školy, a ani ony mě. Jinými slovy, nenáviděly jsme se. Měly radar na „prostopášné“ duše, tak tomu říkaly, a já mezi ně patřila, ale bylo mi to jedno, vlastně se mi líbilo, jak to slovo zní. Nesnášela jsem jejich pokrytectví. Sestry byly zlé, a tvářily se, že jsou dobré. Posílaly mě mazat všechny tabule ve škole, uklízet v kapli, pomáhat matce představené s charitou, což neznamenalo nic víc než rozdělovat to, co věnovali chudým naši rodiče, čili zařídit to tak, aby si z toho sestry pořádně uštíply, mohly jíst rybí masíčko a spát v prachovém peří. Stíhal mě jeden trest za druhým, protože jsem se ptala, proč chudým dávají rýži, zatímco samy jedí tresky, a říkala jsem, že to by se našemu Pánu nelíbilo, vždyť přece stvořil ryby pro všechny. Mercedes mě chytala za paži a dávala se do breku. Klečela a modlila se za mě s pevně zavřenýma očima. Vypadala jako andílek. A zatímco odříkávala Zdrávas Maria, přála jsem si, aby se celý svět zastavil, protože mi připadalo, že modlitba mojí sestry je na celém tomhle pošahaném světě jediná, která má smysl. Jeptišky našim rodičům říkaly, že moje sestra je ideální kandidátka na vstup do řádu, a já si představovala, jak ji zavřou v tomhle životě jako ve vězení příšerných šatů a v okovech obrovského krucifixu. Dělalo se mi z toho zle.

O prázdninách jsme to dostaly. Nejdřív Mercedes, potom já. Narcisa nám vysvětlovala, co dělat s vložkou, protože máma nebyla doma, a smála se, když jsme se začaly kolébat jako kachny. Taky nám řekla, co ta krev znamená: nic menšího než to, že s mužskou pomocí už můžeme mít děti. Bylo to padlé na hlavu. Ještě včera jsme něco tak šíleného, jako je počít dítě, udělat nemohly, a dneska už ano. Lžeš, řekly jsme jí. A ona nás obě chytila za paže. Narcisa měla silné ruce, velké a mužné. Svými nehty, dlouhými a špičatými, dokázala otevřít lahev limonády bez otvíráku. Narcisa nebyla vysoká a ani o moc starší než my, sotva o dva roky, ale působila, jako by prožila o čtyři sta životů víc. Ubližovala nám, když říkala, že teď už si opravdu musíme dávat větší pozor na živé než na mrtvé, že teď se máme víc bát živých než mrtvých.

„Teď jsou z vás ženy,“ řekla. „Život už není hračka.“

Mercedes se dala do pláče. Nechtěla být ženou. Ani já ne, ale připadalo mi lepší být žena než býk.

Brzy nato měla Mercedes jednu ze svých nočních můr. Už to nebyly jeptišky, ale muži, muži bez tváře, kteří si hráli s její menstruač­ní krví a roztírali si ji po celém těle a pak se odevšud vynořovala zrůdná mimina, mrňavá jako krysy, a chystala se ji kousek po kousku sníst. Nebyl způsob, jak ji utišit. Šly jsme za Narcisou, ale vchod do garáže byl zamčený zevnitř. Slyšely jsme hluk. Potom ticho. Potom zase hluk. Sedly jsme si v kuchyni a potmě na ni čekaly. Když se konečně otevřely dveře, vrhly jsme se na ni, tolik jsme potřebovaly její objetí, její ruce, které vždycky voněly po cibuli a koriandru, její hojivou větu, že se máme víc bát živých než mrtvých. Když už jsme byly od jejího těla jen pár centimetrů, došlo nám, že to není ona. Zděšeně jsme se zastavily, oněměly, ztuhly. To, co prošlo dveřmi naší garáže, nebyla Narcisa. Srdce nám bušila jako splašená. V těch rysech bylo něco cizího a zároveň známého, co nás zaplavovalo fyzickým pocitem hnusu a hrůzy.

Zareagovala jsem pozdě, nestihla jsem Mercedes zakrýt ústa. Začala křičet.

Táta nám dal oběma facku a klidně odešel po schodech nahoru.

Ráno nebyla v domě ani Narcisa, ani její věci.

Ze španělského originálu Monstruos, publikovaného v knize Pelea de Gallos (Páginas de Espuma, Madrid 2018), přeložil Michal Špína.

Zimní literární příloha A2 je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 25–26/2025. Připravili Michal Špína a Karel Kouba. Redakce Ondřej Klimeš. Ilustroval Alexey Klyuykov, grafická úprava Lukáš Fairaisl, jazyková korektura Věra Becková. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.