Vaše básně se vyznačují silným vztahem přírodě. Jak vnímáte kategorie lidského a mimolidského? Prolínají se, nebo vůči sobě stojí v opozici?

Fascinuje mě krása jinakosti mimolidského světa, která je někdy nepřátelská nebo temná. Krása zvířat, stromů, kamenů. Setkání s divokou přírodou mě naplňuje. Ale cítím, že sama jsem z toho světa vydělená, že jde o jiný jazyk bytí. Můžu pít z poháru lesa či řeky, ale nikdy sem nebudu úplně patřit – ne tak, jako srnec nebo kukačka. Myslet si, že do tohoto prostředí patřím, aniž bych zasvětila život jeho studiu, pohroužila se do něj a učila se mu instinktivně rozumět, by bylo arogantní. Ale moje matka tam možná ještě patří. Jako malá se spřátelila se srnou a dodnes tráví polovinu dne v přírodě, vídá vlky a losy…

Často přemýšlím o urbanizaci a o tom, že se s každou další generací zdá naše spojení s přírodou slabší a slabší. Ale já stále čekám, vyhlížím tu chvíli, kdy se člověk opět stane její součástí, začne do ní patřit. Je to jako dávná, prenatální vzpomínka, kterou se snažím vyvolat. Nizozemská kulturní antropoložka Barbara Noske napsala: „Zvířata nejsou méně než lidé, jsou to odlišné světy.“ Její výrok mi pomáhá dívat se na mimolidský svět s větší laskavostí a porozumět tomu rozdělení, o kterém jsem mluvila.

Ve vaší tvorbě nacházím různé odkazy, citáty a motta, namátkou z básní Octavia Paze, Mary Oliver, Czesława Miłosze… Kdo ovlivnil vaše myšlení o přírodě?

K naplňující, hluboké pozornosti mně otevřeli dveře autoři jako Annie Dillard, Robin Wall Kimmerer, Jennifer Ackerman, Robert Macfarlane, Nan Shepherd nebo Barry Lopez, kteří o přírodě píší se zvídavostí a láskou. Čím víc toho o přírodním světě vím, tím detailněji se přede mnou rýsuje. Skrze poznání a pojmenování věcí se dostávají do středu pozornosti a stávají se viditelnými. Pták už není jen ptákem, je to slavík tmavý. Motýl není jen motýlem, je to otakárek fenyklový. Některé čtenářské zkušenosti mnou ale otřásly. Myslím na autory, kteří píší o klimatické úzkosti, ztrátě známého světa, katastrofách, záplavách, vymírání druhů. Teď myslím hlavně na knihu Neobyvatelná Země od Davida Wallace­-Wellse. Když jsem ji před lety četla poprvé, velice mne zasáhla. Svým způsobem se z tohoto čtenářského zážitku pořád vzpamatovávám. Právě takové knihy by měli číst naši političtí představitelé.

Vracíte se k nějakým konkrétním veršům, které vás přiblížily oné hluboké pozornosti, o níž jste se zmínila?

V básni Říjen od Mary Oliver se píše: „Jednoho rána / liška, zářící a sebejistá, sešla z kopce dolů, / a neviděla mě. / Pomyslela jsem si: / tak tohle je svět. / Já v něm nejsem. / Je nádherný.“ V tom verši jsou nepřítomnost – nebo smrt – a úžas ve vzájemném vztahu. Nechat ego splasknout, uvidět pole a zvířata čistě, beze jmen a těl, rozeznat krásu světa jako jeho konstantu, bez ohledu na naši přítomnost – není to úleva? Jednoho dne všichni odejdeme. Ráda bych věřila, že až odejdu i já, příroda tu zůstane. I v mé nepřítomnosti bude sněžit a srny se shromáždí do stáda, aby byly v bezpečí, půjdou pospolu bílými poli, slechy nastražené… Ráda bych věřila v kontinuitu tohoto světa.

Zastavme se ještě u Neobyvatelné Země. Čím na vás zapůsobila? Perspektivou globální klimatické krize, nebo v souvislosti s tím, co se v současnosti odehrává v Estonsku?

V době, kdy jsem Neobyvatelnou Zemi četla, probíhalo plošné kácení lesů, ve kterých jsem vyrostla, takže zkáza, kterou Wallace­-Wellsova kniha popisovala, mě zasáhla o to drásavěji. Tehdy, bylo to v zimě, jsem přestala vycházet do polí a lesů, abych netrpěla tou proměnou okolní krajiny. Les jsem vždycky vnímala jako svého druhu přítele, takže jsem skutečně prožívala něco jako truchlení a také ztrátu důvěry v neměnnost, stálost přírody.

Teď už ten smutek neprožívám tak palčivě. Snažím se s chladnou hlavou přemýšlet o udržitelnějších způsobech, jak s lesy nakládat, jako je třeba nepasečné hospodaření, respektive výběrová těžba dřeva, při které les prořídne a propustí dovnitř více světla, čímž se podpoří přirozená regenerace. To je způsob, jakým se o lesy v minulosti pečovalo. Jenže plošnému kácení se dává přednost kvůli většímu zisku. Možná bychom si měli připomínat přísloví indiánského kmene Kríů: „Až padne poslední strom, až bude snědena poslední ryba a poslední potok otráven, zjistíš, že peněz se nenajíš.“ Přitom i výběrová těžba poskytuje výtěžek – a aniž by srovnala celý les se zemí. Moc bych si přála, abychom se vrátili k původnímu způsobu kácení.

Zkrátka, snažím se, i když ne vždycky úspěšně, mít naději a nepodléhat pocitům zmaru. Psala jsem o environmentálním žalu a solastalgii, účastnila jsem se protestů proti kácení, ale připadám si příliš slabá na to, abych dokázala les ochránit. Je pro mě těžké nahlas protestovat, protože mě přitahuje samota a ticho, ale navzdory úzkosti, kterou to ve mně vyvolává, se přece jen snažím tímhle způsobem vystupovat.

Přiblížila byste českému čtenáři, jaká situace ohledně stavu přírodního prostředí a zacházení s krajinou je dnes v Pobaltí?

Nejvíc toho vím o Estonsku, kde žiju. A odpověď zní: těžko říct. Existuje totiž řada protichůdných informací. Jsme svědky toho, že mizí obrovské plochy lesů, takže ze silnic vidíme mozaiku vykácených úseků. Jsou tu predátorské společnosti, které obvolávají lidi a snaží se je přesvědčit, aby jim prodali své lesy. Ty pak vymýtí. Sice slíbí, že půdu vyčistí, ale nechají po sobě spoušť. Státní správa lesů tvrdí, že určitá míra kácení je zapříčiněná ochranou porostů před kůrovcem a že vykácené území znovu osazuje, ale protože nevidím, že by se krajina obnovovala přirozeným způsobem, jsem k tomu skeptická. Spousta dřeva se vyváží jako palivo do zemí Evropské unie. Mám z toho dojem, že neexistuje žádná dlouhodobá strategie lesního hospodaření, která by zabránila masivnímu kácení.

Mimochodem, holoseč v blízkosti místa, kde bydlím, nám pro příští léta dala dar v podobě lesních jahod, které hojně rostou mezi křovinami a pařezy. Jako by nás krajina chtěla utěšit. Nikdy nezapomenu na ten kbelík plný jahod, na to, jak voněly… Tehdy jsem pomalu začala zapomínat a uzdravovat se.

Reagují na situaci, kterou jste popsala, básníci ve svých textech? Jde v kontextu estonské literatury o důležité téma?

Vybavuju si jen jedinou básnířku, která velkou část své tvorby věnuje životnímu prostředí, včetně traumatu z environmentální ztráty. Myslím, že mezi autory prózy existuje o téma větší zájem, ale většina současné poezie zobrazuje spíše vnitřní život, vztahy, anebo politiku. Teď si nejsem jistá, jestli vůbec tuhle odpověď zveřejňovat – aby to nevypadalo, že v Estonsku celá ta věc nikoho nezajímá. Zajímá. Ale obsáhnout ji na tak intimním prostoru, jakým je báseň, se možná zdá nepatřičné. Čím dál víc si všímám, že se lidé lesa téměř bojí – jako nesrozumitelného, náročného prostoru. Když zmizela velká část lesa kolem naší vesnice, někdo prohlásil, že je to dobře, že předtím tu byla moc velká tma.

Gaston Bachelard napsal, že kdykoli se setká s vodou, připomenou se mu vody jeho domova. Co si o tom myslíte? V uplynulém roce jste hodně cestovala, máte podobnou zkušenost? A jak se sžíváte s krajinou, která vám není blízká?

Nedávno jsem s manželem strávila pět měsíců v cizině, nejčastěji v blízkosti rýžových polí v Hội An ve Vietnamu. Zakotvila jsem na tom místě díky tomu, že jsem se každé ráno vydávala na stále stejnou procházku – šla jsem na konec rýžových polí, a když jsem prošla pod klenbou ohnutých kokosových palem, vrátila jsem se nazpátek. Venku bylo v tu dobu jen pár lidí, a tak jsem mohla prožívat chvíle samoty a úžasu, jak jsem tak míjela volavky a buvoly. Díky téhle samotě jsem svůj stesk nesla snáze – ale stýskalo se mi pořád. Chybělo mi pečení chleba, chyběla mi zasněžená krajina, chyběly mi dokonce i naše paneláky „chruščovky“.

Když se mě ptáte, jak vnímám krajinu odlišnou od té „své“, přemýšlím o lásce – o oddanosti opakování a rituálu. Dříve bychom nemohli zjistit, jak nesnesitelně bílé jsou perutě volavky v rýžovém poli, neslyšeli bychom hlas kukačky vraní, hluboký a rozlehlý jako jeskyně… Vstoupila jsem do rýžovišť, protože jsem cítila, že mi neublíží, ale byly dny, kdy jako by ta pole vytyčovala absenci mého já, vzpomínku na to, kdo jsem, mou historii, můj mateřský jazyk, a ponechávala ji nevyslovenou.

Ačkoliv Robert Louis Stevenson napsal, že „žádná země není cizí, to jen poutník je cizincem“, vybudovat si vztah k cizímu místu je obtížné. Dívat se na krajinu soucitně a s upřímnou zvídavostí nám ji může pomoct trochu poodhalit, ale vztah ke krajině není tvořen živly, nemusí mít mnoho společného s její flórou nebo počasím, je daný spíš pamětí, láskou a komunikací. Nejenže vcházíme do krajiny, ale krajina musí vejít do nás. Agnès Varda ve filmu Agnesiny pláže správně řekla, že kdybychom se podívali dovnitř lidí, našli bychom krajiny.

Nedávno jsem se probírala texty Ecopoetry Anthology. V předmluvě editorky píší, že „environmentální krizi jako takovou umožňuje hluboké selhání imaginace. To, k čemu jsme lhostejní, co nedovedeme pojmout a poznat, je snadné zničit (…) Ale poezie nás nesčetnými způsoby vrací do světa našich smyslů.“

To je pěkný úryvek. Ráda bych se u něho zastavila. Poezie nám dává schopnost vidět a tento pohled je jako světlo dopadající na to, co nemůžeme pojmout. Přesto se o to poezie pokouší – chtěla by být přesně padnoucí nádobou. Aspoň taková poezie, která má blízko k modlitbě. Nejsem nábožensky založená, ale nezměrnost toho, co nelze obsáhnout, jako les nebo moře, by se dala přirovnat k neobsažitelnému bohu, uctívanému a němému, který není schopen odpovědi, tak jako nikdo nemůže odpovědět na naše básně, které přesto píšeme… Ale to už trochu uhýbám vaší otázce.

S tím, že nás poezie „nesčetnými způsoby vrací do světa našich smyslů“, nadšeně souhlasím. Možná že poezie je ten nejlepší jazyk, kterým se lze ptát, evokovat a vyvolávat to, co se nedá pojmout. Když se ze všech sil soustředíme na vnitřní intimitu bytí, na to, co vnímáme jako smysluplné a nutné – i když postrádáme jazyk, kterým bychom to vyslovili –, třeba se to stane viditelným a poznatelným. Proto je tu poezie, tajemná modlitba.

Co si myslíte o konceptech jako ekokritika, ekopoetika nebo environmentální poezie? A dá se k nim přiřadit vaše tvorba?

Věřím, že psát o životním prostředí je nutné. Napsat báseň o lese našeho dětství nebo o jezevci může být politickým, smysluplným aktem. Básně, které píšeme, odhalují naše preference a rozhodnutí… Ale k vaší otázce, zda mé básně spadají do kategorie environmentální poezie nebo ekopoetiky: někdy ano, někdy ne. Dávám si pozor, abych básně netřídila na žánry – pro básníka je báseň otvorem a jakýmsi nekonečným stáváním se. Položit se do psaní a zjistit, že jste se octli v prostoru bez hranic, člověka uklidňuje. Ale určitě už jsem nějaké environmentální básně napsala. Vyrůstají z truchlení, když jste svědky odlesňování, nacházíte ostatky velké zvěře, které lovci nechávají v polích, nebo se jednoduše snažíte představit si budoucnost milovaných míst, anebo z úžasu – některé z nejradostnějších chvil v mém životě byly chvíle setkání s divokou přírodou.

V básni Křídla v horečce jsou jasná [viz strana 24] píšete: „pohřbívám srnčí parůžek / a kolouchovi přeju, aby z vlhké půdy vyrostl // tak, jako by vyrostl strom“. Jako by ta báseň od počátku zachycovala situaci žalu nebo smutku. Subjekt básně pohřbívá srnčí parůžek – část zvířete, které je nepřítomné. Nemůžeme se ho zmocnit, můžeme jen přemýšlet, zda paroh shodilo a odešlo jinam, nebo je dokonce mrtvé. Scéna ale ústí do úžasu. Subjekt si přeje, aby z parůžku vyrostl kolouch, jako když ze semínka roste strom, a toto přání nabývá hodnoty vzdoru, vzpoury, revolty. Je to dětinské. A také rytmické – umírání a rozvíjení. Vnímáte ve svém okolí rytmus, o kterém píšete? Zažíváte ho?

Když píšu básně, mluvím dětským hlasem. Nemyslím tím hlas nezralý, ale hlas, který dokáže žasnout. Vidět, aniž by musel všechno podřizovat rozumu. Racionalizace ničí snovou, poetickou kvalitu bytí. Czesław Miłosz se v básni Setkání ptá na mrtvé: „Lásko moje, kde jsou, kam jdou / Blesknutí ruky, čára běhu, šelest hrud – / neptám se ze žalu, jen ze zamyšlení.“ Doufám, že ani moje básně nejsou básněmi o zármutku, ale spíše o úžasu.

V básni, kterou jste citovala, se zaobírám zkušeností sebevraždy bývalého partnera, vzpomínám na něj, obklopena přírodou a rituály. Zármutek se dá zmírnit poetikou rituálů. Chodíme na hřbitovy a ty jsou plné pohřebních a smutečních rituálů. Sama jsem nedávno na hřbitově byla a na dvou hrobech jsem tam našla chleba. Ten chleba je něčím rituálem. A tahle báseň je také smutečním rituálem, i když nevzešla ze zármutku, ale z údivu.

Truchlení, soucit a úžas tedy k sobě mají blíž, než by se na první pohled zdálo! Místo žalu si vzájemně přejeme klid, útěchu, která by zmírnila smutek, ale možná se potřebujeme spíše vystavit úžasu – zakoušení světa s důvěrou v jeho dobrotu. Máte nějaký rituál, který by v kontextu truchlení pomáhal obnovit prožitek úžasu?

Nějakou dobu jsem na pařezech stromů nechávala semínka pro lesní ptactvo. Možná je to činnost podobného druhu jako dávat na hroby chleba: skrze ptáky krmíme své zemřelé a skrze rituály se spojujeme nikoli s mrtvými, ale s vlastním žalem. Vnímala jsem v těch malých, obyčejných rituálech větší lehkost než v psaní básní nebo mluvení – tam se jazyk odhaluje příliš oslnivě. Většinu svého času trávím na místě, kde čtu a píšu. Může být nesmírně osvobozující takové místo opustit třeba proto, abych pod strom v lese položila jablko pro zvíře, s nímž se nikdy nesetkám. Pokud truchlíte, vydejte se větru a vítr vám bude připomínkou života. A v těch nejtěžších dnech si přečtěte báseň Pokus se opěvovat zmrzačený svět od Adama Zagajewského.

Triin Paja (nar. 1990) je estonská básnířka a překladatelka, která píše estonsky i anglicky. Je držitelkou několika literárních cen za poezii. Její anglicky psané básně se objevily v mnoha zahraničních časopisech a získala za ně dvě ceny Pushcart Prize. S nedávno vydanou sbírkou Sleeping in a Field (Spát na poli) vyhrála Wolfson Poetry Chapbook Prize. Žije na ostrově Saaremaa s manželem a kočkou.