Jak jste se dostala k překládání Virginie Despentes?

Několik let jsem působila jako redaktorka v nakladatelství Garamond, takže nejen k Virginii Despentes, ale i k literárnímu překladu vůbec jsem se dostala nezvykle snadno díky osobním kontaktům. Šéfredaktor Garamondu Petr Himmel vybral Život Vernona Subutexe do edičního plánu na rok 2023 a jsem mu velice vděčná, že mi jakožto začínající překladatelce práci na takovém zásadním díle svěřil.

Představovala pro vás problém odlišnost jazykových rejstříků, kvůli které někdy český překlad slangů či argotů z jazyků, které mají násobně větší diverzitu mluvčích, působí křečovitě?

Pro mě to byla naopak ta nejzábavnější část. Spíš doufám, že výsledek nepředstavuje problém pro čtenářstvo. Virginii Despentes je někdy vyčítáno, že nepíše vysokou literaturu – stylistická hodnota jejích textů je prý diskutabilní. K nějakému krasodušskému vytržení při četbě jejích knih asi opravdu příliš často nedochází. Dokáže ale napsat nesmírně plastické postavy a přirozenými a srozumitelnými prostředky, které si vyloženě vynucují empatii, vystihnout skutečné společenské problémy. V její poetice není nic snobského ani elitářského, což mně osobně vyhovuje.

Když jsem překládala Život Vernona Subutexe, dílo s opravdu bohatou paletou postav, při nasazování rejstříků jsem postupovala dost intuitivně čili spíše vžíváním se do mluvčích. Představovala jsem si, jak by se obdobná postava vyjadřovala česky, spíš než abych systematicky vyhledávala odpovídající prostředky – konzistenci potom usměrňovala moje redaktorka Marie Urbanová. Dobrým základem pro takový postup je, myslím, zvědavost: odmala čtu všechno, od knih přes nejrůznější specificky subkulturní internetová fóra po etikety na šampónech, a taky ráda poslouchám, jak a o čem si povídají cizí lidi v tramvaji nebo v hospodě.

Despentes je na scéně už třicet let. Představuje Vernon Subutex, který je její první ústřední mužskou postavou, změnu v jejím díle?

Je to změna, v předchozí tvorbě autorka psala z pohledu žen. V rozhovorech zmiňuje, že ač měla v plánu i v tomto románu dosadit do titulní role ženu, chtěla, aby kniha pojednávala o maskulinní punkrockové kultuře. Psát mužského protagonistu je podle ní pohoda, protože mu lidi hodně odpustí a nejsou k němu tak krutí jako k ženě. Žena navíc, jak známo, představuje odchylku. Muži nemají ve zvyku se s ženskými postavami sžívat, takže to možná byla i pragmatická volba, způsob, jak zasáhnout co nejširší publikum. Ale v Subutexovi se střídá spousta postav, mužských i ženských, a postupně se k nim přesouvá i vypravěčský fokus. Vyzdvihla bych právě tenhle přelom, nebo možná spíš průlom v autorčině díle – ta spousta perspektiv až děsivě věrohodných postav z různých sociál­ních poměrů a politického spektra je podle mě geniální. Tohle je důvod, proč Despentes prorazila, spíš než to, že psala o muži čili člověku obecném. Subutexem si totiž kromě čtenářů konečně naklonila i literární kritiku.

Navazuje podle vás Despentes na nějakou konkrétní tradici francouzské literatury, a pokud ano, na jakou?

Despentes je angažovaná autorka, což je pojem spojovaný ve Francii především s Jea­nem­-Paulem Sartrem. Stejně jako on vedle společensky kritické beletrie píše i eseje, scénáře a divadelní hry. Před pěti lety publikovala otevřený dopis odsuzující popírání bílého privilegia. V loňském roce byla v ­Lille uvedena hra Woke, kterou napsala spolu s Paulem B. Preciadem, Anne Pauly a Julienem Delmairem. Množství hlasů v ní rozebírá množství témat, jako je spisovatelská úloha, historie otroctví, hnutí žlutých vest, transfobní panika nebo neschopnost debatovat a naslouchat jeden druhému, a do pozice menšiny se dostává cis bílý muž. „Wokerství“ přitom autorský kolektiv chápe především jako nadávku, kterou konzervativní média reagují na veškeré feministické a progresivní snahy, a vysmívá se vášním, které pojem vzbuzuje. Ředitel lillského ­Théâtre du Nord k tomu dodává: „Máme jednu věc, která fašounům chybí: humor. A pak taky kreativitu, radost a schopnost nebrat se vážně.“

Despentes ovšem oproti angažovaným autorům minulého století nenabízí řešení v podobě určitých politických alternativ nebo ideologií, ale v lidské vzájemnosti, dialogu a také v jistém druhu eskapismu. V Subutexovi různorodá skupinka postav utíká z neoliberální společnosti do vlastní utopické komunity, hledání společné řeči je velkým tématem jejího nejnovějšího románu Cher Connard [Milý debile; viz s. 22].

Zpochybňováním heterosexuálního dogmatu Despentes navazuje na spisovatelku a feministickou teoretičku Monique Wittig. Sartre by měl mimochodem určitě radost, že Despentes jeho požadavek angažovanosti naplňuje i tím, že se v Teorii King Konga opírá do jeho vztahu k Simone de Beauvoir – po níž spisovatel hned v prvním milostném dopisu vyžaduje, aby se mu postarala o špinavé prádlo.

Český vydavatel v textu na zadní straně obálky převzal přirovnání Virginie Despentes k Michelu Houellebecqovi. Je to podle vás přiléhavé?

Když už, tak by podle mě seděla spíš nálepka „Houellebecq v křiváku“ než „v sukních“. Jak sama říká, on píše operu, kdežto ona metal. Najdou se věci, které je spojují: ve stejném roce debutovali, přátelili se, oba jsou skvělí pozorovatelé, ale v interpretaci světa se spíš rozcházejí. Despentes je na rozdíl od zapšklého a skeptického Houellebecqa empatická a v jejím psaní je cítit naděje. Když se na jejich díla podívám z nadhledu, on směřuje od deprese k sebevraždě, ona od násilí ke smíření. Jeho mluvčím je s každým titulem o něco starší muž, ona hovoří prostřednictvím celé plejády charakterů. Myslím, že krom marketingových účelů je to srovnání zbytečné.

Právě jste dokončila překlad nejnovějšího románu Virginie Despentes. Jaké místo podle vás kniha Milý debile zaujímá v kontextu autorčiny tvorby?

Despentes tu aktualizuje epistolární román – dva lidé si vyměňují maily, které jsou občas prokládány blogovými příspěvky třetí postavy. Oproti mnohohlasému Subutexovi je tenhle text sevřenější a uhlazenější, což ovšem neznamená, že z něj nevyvěrá frustrace a nasranost. Pojednává o zcela současných fenoménech, jako jsou hnutí MeToo nebo pandemie covidu a na ni reagující lockdowny, které přispěly k většímu přesunu lidí do virtuální reality a vzájemnému odcizení. Velkým tématem je boj se závislostmi: oba účastníci mailové komunikace začnou docházet na setkání Anonymních narkomanů, která v knize fungují jako jakýsi protiklad sebeprezentace na sociálních sítích. Ve specificky důvěrné konverzaci na pomezí dialogu a monologu, kterou umožňuje forma dopisů, spolu probírají slávu, stárnutí, možnost spásy a vykoupení, hledání způsobů, jak odpustit sobě i druhému. Autorský subjekt je laskavější než v předchozích dílech. Aspoň tedy k lidem – násilí, kterého se na sobě vzájemně dopouštějí, odsuzuje stále stejně příkře.

Jaké autory či autorky byste v budoucnu ráda překládala?

Ráda bych pracovala na stylisticky co nejrozmanitějších textech, což se mi teď celkem daří, protože pro tranzit.cz právě překládám Love Me Tender [2021] od queer autorky Constance Debré. Je to výpověď o naprostém zřeknutí se dosavadní identity a hledání nové, napsaná velice úsporným, minimalistickým jazykem. Zaujala mě novinářka Marion Messina a její cynický debut Faux départ [Falešný start, 2018] o mladé ženě z dělnické třídy a její snaze vystoupat po společenském žebříčku. Před pár lety mě nadchlo vyprávění o vztahu lidí a prasat Litt som oss [Trochu jako my, 2020] norského historika a novináře Kristoffera Hattelanda Endresena, založené na jeho zkušenosti s péčí o vrh prasat od jejich narození po smrt na jatkách. Ale s norštinou mi nejspíš ujel vlak, protože se jí od ukončení studia skandinavistiky nevěnuji.

Petra Zikmundová (nar. 1991) vystudovala překladatelství se specializací čeština–francouzština a nordistiku na FF UK. Působila jako redaktorka nakladatelství Garamond a od roku 2022 pracuje jako překladatelka, redaktorka a korektorka na volné noze. Do češtiny převedla filosofický cestopis Sylvaina Tessona Sněžný levhart (2020) a několik titulů Virginie Despentes: feministický manifest Teorie King Konga (2024) a románovou trilogii Život Vernona Subutexe (­2023–2024).

S překladem prvních dvou dílů se dostala do širší nominace na Magnesii Literu i Cenu Josefa Jungmanna.