Vzájemné ovlivňování literárních vědců a sociologů má dlouhou historii. Sama ve své práci často využíváte sociologické perspektivy. Probíhá podobné sbližování i v opačném směru? Víte o nějakých významných myšlenkách, konceptech nebo metodologiích současné literární vědy, které by mohly sociology inspirovat?

V současné době spíše než zájem o konkrétní myšlenky nebo metody literární vědy sleduji snahu následovat příklad literatury jako takové. Mohla by se sociologie stát literárnější? A co by to obnášelo? Vzpomínám si na několik let staré číslo časopisu The Sociological Review věnované „novým způsobům, jak psát o společnosti“. Sociologická literatura bývá často kritizována pro svou nezáživnost, nabubřelost a těžkopádnost. Ozývají se také hlasy na podporu „veřejné sociologie“, například Michael Burawoy, bývalý předseda Americké sociologické asociace. Jak spolu tyto trendy souvisejí? A bylo by sociologické psaní čerpající z beletristických postupů, jako je vyprávění, personifikace nebo metafora, přístupnější a čtivější?

Sociologové o obsahu krásné literatury píšou poměrně často, především se to týká realistických románů 19. století, ale postupně si začínají vypůjčovat i literární formy. Ve svém eseji pro The Sociological Review jsem se zabývala Návratem do Remeše Didiera Eribona a Resonancí Hartmuta Rosy jako dvěma sociologickými díly, jimž se podařilo oslovit široké publikum. S odkazem na Rosovu knihu říkám, že tyto texty ztělesňují formu „rezonující sociologie“ tím, že umně využívají poetické detaily. Daří se jim tak v konkrétních scénách či výjevech zachytit bohatou škálu významů a pocitů, které čtenářstvu umožňují naladit se na specifika popisovaného světa.

V eseji Má sociologická závist pro časopis Theory, Culture & Society se přiznáváte: „Někdy si přeji stát se socioložkou.“ Do jaké míry se podle vás člověk může cítit doma v obou oborech a jak se to daří vám? Co podle vás brání kvalitnější mezioborové spolupráci, v níž by epistemologické cíle měly přednost před institucionální tradicí a odbornou specializací?

Možná by bylo přesnější říct, že si nepřipadám úplně doma ani v jedné disciplíně. V současné době vyučuji na katedře anglistiky, ačkoli nejsem vystudovaná anglistka, a k tomu se intenzivně zajímám o sociologii, i když postrádám formální sociologické vzdělání. Doktorát jsem dělala na mezioborové katedře germanistiky v Austrálii, kde mě vedli k tomu, abych se soustředila na sociální teorii. V disertaci jsem při zkoumání problematiky feminismu a veřejné sféry vycházela mimo jiné z Jürgena Habermase.

O překážkách vzájemné spolupráce a „vztahu­-nevztahu“ literární vědy a sociologie píšu ve své zatím nevydané knize o „Nové frankfurtské škole“, kde analyzuji především tristní situa­ci ve Spojených státech. V Evropě se podílím na posuzování grantů, takže vím, že tady jsou mezioborové výzkumy mnohem častější. Nicméně i v USA řada poměrně významných literárních vědců ze sociologie vychází, byť jejich zájem většinou končí u Bourdieua. Z americké sociologie na mě udělala dojem například kniha Claytona Childresse z roku 2017. Mimo Spojené státy pak oceňuji například texty kulturní socioložky Maríi Angéliky Thumaly Olave.

Ve vaší otázce se nicméně skrývá i odpověď: za hlavního viníka lze označit netečnost institucí a tlak na zužování specializací. Americké sociologické katedry se navíc často orientují na kvantitativní a empirické výzkumy, kde k překryvu s otázkami literární vědy příliš nedochází. V USA jen zřídka vyjde kniha velké sociální teorie – takové tituly spíše naleznete v nabídce britských nakladatelství, jako je Polity.

Často se odvoláváte na Bruna Latoura a uvádíte několik oblastí, kde mohou jeho teorie pomoct při řešení problémů současné literární vědy: mimo jiné jde o historický a sociologický kontext literárních děl, status literárních postav nebo otázku aktérství literárních textů. Přestože se teorie aktérů­-sítí (ANT)
uchytila na poli humanitních věd, původně se zformovala jako sociologická metodologie s postupy, pro něž literární vědci většinou nemají průpravu (to se týká třeba terénního výzkumu). Co literární vědě brání ve větším využití této teorie? A jak sladit otevřenost latourovské metodologie se zaměřením literární vědy na díla, kulturu a významy?

Poukazujete na opravdový problém! Když jsem poprvé narazila na teorii aktérů­-sítí, připadala mi velmi inspirativní – nabízela totiž způsob, jak analyzovat sociální život literatury, aniž by díla redukovala na „texty“ obklopené všeurčujícími „kontexty“. K zájmu o ANT jsem měla předpoklady, protože jsem dlouhodobě přicházela do kontaktu se sociologickým myšlením a britskými kulturními studii. Před pěti lety jsem se ve své knize pokusila zavést ANT do humanitních věd úvahami o tom, jak by tato teorie mohla pomoct vysvětlit naše spojení s literaturou, hudbou a uměním. Už během psaní jsem si však uvědomovala, že se moje argumentace na literárních katedrách asi příliš neuchytí. Předtím jsem psala o osudu britských kulturních studií ve Spojených státech, kde se tento směr buď transformoval na studia kulturních dějin, nebo začal být zaměňován s jakoukoli politicky orientovanou literární vědou. Klíčové metody kulturních studií včetně etnografie se tam neujaly právě proto, že upřednostňují detailní empirické nebo kvazisociologické výzkumy, pro něž američtí literární vědci nemají průpravu a často je otevřeně neuznávají.

V případě ANT se problém ještě prohloubil. Kulturní studia alespoň vycházejí ze známých politických kategorií – sociální třídy, genderu, rasy –, kdežto ANT nabízí mnohem radikálnější otevřenost. Dopředu totiž neuvádí, koho nebo co považuje za významného aktéra. Tím může být na základě výzkumné otázky takřka kdokoli či cokoli. Literární vědci se sice velmi zajímají o vztah mezi textem a tím, co leží mimo něj, ale tíhnou k něčemu, co bych nazvala „teoretická zkratka“. Zatímco při čtení si přepečlivě všímají detailů, jejich analýza společnosti bývá reduktivní, často svědčí o chybějícím povědomí o studiu struktur ve společenských vědách a spoléhá se na nepodložené a nepřesvědčivé zobecňování. Protože však ANT zpochybňuje tradiční hegemonii „close reading“ v angloamerické literární vědě, nejspíš nikdy nebude v oboru hrát zásadnější roli.

Jednou z náročných otázek, s nimiž se potýkáme, je koncept estetické autonomie. Ačkoli může tento pojem znít v literární vědě podezřele, literární sociologové se s jeho pomocí snaží skloubit to, že literaturu tvoří a čtou lidé žijící ve společnosti, s faktem, že literatura „žije vlastním životem“. Jak tato dvě důležitá hlediska literární komunikace vyvážit?

Osobně nejsem myšlence autonomie moc nakloněna, příliš mi připomíná diskurs suverenity a soběstačnosti. I v tomto případě mi pomohly latourovské argumenty – umožňují nám totiž hovořit o estetice jako o specifickém „modu existence“ a zároveň uznávat, že estetika existuje jen ve vztahu k mimoestetickým fenoménům. Raději mluvím o specifičnosti než o autonomii. Literatura má zjevně svoji vlastní historii, pojmosloví, formy kritiky, instituce a podobně, ale současně je propojená s mnoha dalšími aspekty sociálního života. Rozhodně souhlasím s tím, že literatura může do života lidí přinášet nové zkušenosti a myšlenky. Nutná je totiž spolupráce literatury se čtenářstvem a různými institucemi, jako jsou nakladatelství, knihovny či univerzity.

Vaše práce se na poli literárních i společenských věd pojí s širším trendem postkritiky. Jak byste pozici své práce popsala? Které postkritické přístupy jsou vám blízké a které naopak ne?

Pojem „postkritika“ jsem představila v knize Limity literární vědy. Od té doby se na něj odkázalo nemalé množství vědců a vědkyň, i když ne všichni tento pojem používají. Různorodé „postkritické“ přístupy spojuje názor, který vystihuje Latourův slavný výrok, že literární kritice „došla pára“. Jinak se ovšem od sebe dost liší. Někteří literární vědci dávají postkritiku do souvislosti s takzvaným povrchovým čtením, jiní zase kladou důraz na popis místo interpretace. Odpůrci postkritiky ji odsuzují jako antiteorii a antipolitiku, což považuji za hrubé nepochopení. Kolem významu celého konceptu každopádně panuje pořádný zmatek.

Moje verze postkritiky se od jiných pojetí odlišuje díky mezioborové průpravě, jíž se mi dostalo. Ovlivnila mě německá hermeneutika, britská kulturní studia i sociologie. I když tedy zdůrazňuji limity hermeneutiky podezření, rozhodně se nestavím proti interpretaci. Stejně tak si nemyslím, že by zájem o složitost estetického prožitku byl v rozporu se sociální teorií.

Ve své připravované knize nastiňuji spřízněnost postkritiky v literární vědě s myšlenkami sociálních a politických teoretiků, jako jsou Hartmut Rosa, Robin Celikates, Axel Honneth, Rahel Jaeggi nebo Nikolas Kompridis. V obou případech pozorujeme uznání limitů negativity a rozvoj řady afirmativních konceptů spolu s pokusy o lepší propojení teorie a každodenního sebepochopení.

Na seminářích literární teorie se zpravidla zdůrazňuje nutnost odlišit naivní, pocitové čtení od odborného přístupu. Právě rozdíl mezi distancovaným, neemotivním a kritickým čtením a naivním porozuměním běžného čtenářstva legitimizuje literární vědu jako profesi. Proč je podle vás takové dělení problematické?

Četba románu představuje na rozdíl od studia Kierkegaarda nebo analýzy Durkheima běžnou každodenní činnost, a proto měli literární vědci potřebu legitimizovat svůj obor zdůrazňováním vlastní odbornosti a pouka­zováním na rozdíly mezi akademickým a běžným čtením. Taková potřeba vymezení je naprosto pochopitelná a v lecčem nezbytná. Výsledkem byl nicméně přehnaný důraz na odlišnosti mezi různými druhy čtenářstva, zatímco reflexe podobností zůstala stranou. Literární vědci většinou za svůj úkol považují interpretaci a analýzu textů. Jen zřídka se přitom zmiňují o prožitku četby, ačkoli podle mě nelze interpretaci od prožitku zcela odlišit.

Okouzlení se přece netýká jen dělnické třídy sledující snové světy Hollywoodu, stejně tak je součástí fascinace literárních vědců rytmem a kadencí prózy Virginie Woolf. Naladění umožňující prožít souznění s uměleckým dílem, které nám dříve připadlo nesrozumitelné, nudné nebo nezajímavé, je zásadní při měnící se odezvě na poslech Bruce Springsteena stejně jako při sledování Tarkovského náročných filmů. Interpretaci textů, včetně praktik „pozorného čtení“ nebo politické kontextualizace, zkrátka nelze oddělit od prožitků. Je potřeba vzít je v potaz, abychom dokázali lépe zachytit podobnosti i odlišnosti mezi různými čtenářskými skupinami.

Jak si může literární věda zachovat legitimitu, aniž by se distancovala od emocí a jiných čtenářských prožitků, které ji spojují s laickým čtenářstvem?

Úvahy stojící za tímto dilematem jsem nikdy příliš nechápala. Teoretizovat o vlastním čtenářském prožitku přece samo o sobě představuje intelektuální cvičení, které jde daleko za prožitek samotný. Reflektovat své pocity není totéž jako je zakoušet. Proč by se pocity spojené s recepcí umění nedaly vědecky zkoumat? Ve skutečnosti se navíc už dávno zkoumají, protože filosofie umění je v tomto ohledu mnohem otevřenější. Také feministické vědkyně se podobnými tématy zabývají už dlouho.

Fakt, že katedry anglistiky nepovažují tuto tematiku za intelektuálně legitimní, podle mého názoru poukazuje na slepé místo současné literární vědy. Pokud se začtete do předních učebnic literární teorie, můžete si všimnout, že „prožitek“ v nich jako obecná kategorie chybí, přestože jde o jeden z ústředních pojmů filosofie. Souhlasím s Toril Moi, která tvrdí, že v literární vědě existuje tendence „ignorovat, zanedbávat a zkreslovat filosofické koncepty týkající se bytí, prožitku, subjektivity a vztahu mezi subjektem a druhým“. Někteří se domnívají, že když se oddáte literárnímu prožitku, nemůžete text analyzovat, ale osobně to považuji za omyl – věřím, že lze bez potíží dělat obojí.

Literární věda, zejména v evropských postsocialistických zemích, často hlásá, že literatura by měla na první místo stavět estetickou funkci a nebýt angažovaná. V Česku tato perspektiva zakořenila především v devadesátých letech, kdy kritika stavěla díla vzniklá po roce 1989 do kontrastu k tendenční produkci předchozího období. Zastánci tohoto přístupu vnímají politickou nebo sociální úlohu literatury jako omezení její specifičnosti. Jak najít rovnováhu mezi estetickou kvalitou díla a jeho společenským poselstvím?

Jak vaše otázka naznačuje, přístupy ke vztahu mezi uměním a politikou se mohou v čase dramaticky měnit. Na toto téma vedu seminář, kde sledujeme řadu takových výkyvů během 19. a 20. století – na jedné straně důraz na estetiku a popření jakékoli spojitosti s politikou u Ortegy y Gassetta nebo Clementa Greenberga, na straně druhé důraz na politický význam umění ve francouzském realismu, u Brechta, různých avantgardních hnutí, feminismu a tak dále. Oba postoje jsou ve svých nejkrajnějších podobách scestné. Považuji za sporné zaměňovat politicky orientovanou literaturu s kýčovitým socialistickým realismem – jako bychom nedokázali spojit politické motivy s inovativními uměleckými formami. Stejně tak ovšem nelze věrohodně tvrdit, že smíme literaturu hodnotit výhradně na základě politického hlediska. Musíme ponechat prostor také uměleckým formám, jež jsou, jak říká Zadie Smith, „skandálně nepotřebné“, protože kromě radosti a potěšení nic nenabízejí.

Mám k tomu odstavec ve své poslední knize: „V jednom ze svých esejů Zadie Smith hovoří o oplácení uměleckému dílu ‚stejnou mincí‘. Pokud se toho máme držet, nemůžeme na všechna díla nahlížet stejnou optikou. Vždy záleží na tom, co zrovna čteme. Někteří literární vědci nadále trvají na tom, že pokud máme literaturu vystihnout ‚jakožto literaturu‘, musíme z ní vyloučit problémy skutečného světa. Jestliže však budeme při četbě Émila Zoly, Toni Morrison nebo Prima Leviho přehlížet etické a politické aspekty, pak jejich tvorbě rozhodně neučiníme zadost – znevažovali bychom to, co oni sami zdůrazňují. Jiní badatelé zase jistě znají rozpaky, jaké zažíval Michel Chaouli, když se mu při psaní o Kafkovi zas a znovu nedařilo najít správná slova. ‚Literární věda, která stojí za námahu,‘ píše Chaouli, ‚zůstává živá až do onoho zastřeného okamžiku, kdy mě popadne naléhavá potřeba podělit se s vámi o prožitek, jehož obrysy jen matně tuším.‘ Zavedené kategorie ani pojmosloví Chaoulimu zkrátka nestačí. Takové rozpory se přitom nemusejí týkat vzájemně se vylučujících škatulek poezie a politiky. Neprůhlednost a mnohoznačnost prostupují každou stránku Milované, nad Procesem a Kárným táborem se drží stín mučíren a teroru moderních režimů.“

Jinými slovy, musíme vycházet z toho, jaké dílo čteme. Spor o to, jestli by literatura měla či neměla být politická, mi připadá zbytečný. Není jen jedna správná odpověď, protože literatura dělá spoustu různých věcí a může sloužit mnoha různým účelům.