Mladá autorka Anna Zikratskaya ve svých básnických textech spojuje milostnou lyriku se zkušeností emigrace a hledání jazyka. Oblíbený žánr tuzemské poezie, k jehož toposům tradičně patří kvetoucí stráně jarního Petřína, tak prochází jemnou deteritorializací: láska se odráží v lokálních kulisách, ty však vidíme odjinud: přes filtr dvojího znejistění.
A vanishing magic trick
Když jsem tě poprvé potkala,
myslela jsem si, že jsi z Norska,
tak jsem si řekla: toho chci
a byla jsem připravena za tebe zaplatit
svým dechem, svou arytmií
a stovkami eur –
za letenky, mezinárodní volání a psychoterapii.
Protože pokud mi něco rozbije srdce,
ať jsi to ty.
Tvůj účes à la Timothée Chalamet
na Karlově univerzitě,
tvůj hlas, který zněl jako výpustky a apostrofy,
jako nedokončený rozhovor –
byl jsi vzpomínkou na budoucnost
a já jsem si myslela,
že jsi z Norska.
A pak se zjistilo, že ti sluší léto,
že v zimě slábneš,
že pocházíš z jižního města,
že není nic krásnějšího než tvá kouzla se zmizením,
než hlasitost tvé absence.
My tři
Všechna slova už byla vyřčena, všechny činy už byly vykonány. Kdysi dávno někdo někde stál stejně jako já teď před tebou – jedna ruka mi volně visí podél trupu a druhá si na prst natáčí pramen krátkých vlasů. Kdysi dávno se někdo díval na někoho jiného tak, jako se teď dívám já na tebe: velkýma hnědýma očima bez čoček.
Jsme opakováním cizích gest a cizích obrazů.
Jsme reinkarnace.
Ty, já, on – my tři – jsme ctrl + C, ctrl + V,
ale je tak sladké o tom nevědět
a na něčí chalupě si povídat s kočkou,
číst nahlas sovětské čítanky,
nelíbat se.
Ano
Zavolej na mě mým jménem,
ale zrcadlově
a bez vokativu.
Protože ve vokativu moje jméno zní jako ano,
a já chci občas pro tebe být ne,
pro tebe být možná, uvidíme,
necháme se překvapit.
A cestou na vlak
zamíchej naše jazyky v mé puse,
jako by se někdo rozhodl postavit
Babylonskou věž.
Otevřeme si sešity.
Začneme gramatikou.
***
Kde tě najdu,
když se ztratíme v knihkupectví?
Jsi překladová literatura
z jazyka těla do jazyka teploty,
do jazyka architektury, filmu, květin,
plný úhlů a rovin.
Paralelně k mým touhám,
kolmo ke mně.
Chutnáš po moři a mluvíš jazykem,
který voní po sexu.
Musíš se číst nahlas.
***
Mýt nádobí a recitovat Brodského.
Mluvit pouze infinitivy.
Na všechny otázky nechávat odpovídat ticho.
Být nejlepší milovnicí prózy.
Studovat urbanismus.
Vědět, že pro každé téma existuje jeho prostor.
Le langage ultime
G. P.
Skutečný bilingvismus je střídání slov a pauz.
Jazyková přítomnost a jazykové vakuum.
Povědět papíru, jak vypadá smích
a v jakém jazyce brečíš.
Prostřídat ticho.
A kdyby jazyky měly barvy,
který z nich by byl žlutý
a který by voněl tebou?
Jsi jako já, emigrant.
Jsi Evropan s dvojím občanstvím
a v telefonu máš uložený seznam slov,
která se nepřekládají z francouzštiny do češtiny:
– la cerise sur le gâteau
– j’ai des choses à faire
– se méfier de
– brandir
a seznam slov, která se nepřekládají
z češtiny do francouzštiny:
– plout
– mávat
– loučit se
– nadzvednout
Všichni se navzájem dotýkáme
špatnými překlady
a pauzy mezi slovy.
Kdo nemrkne
Pověz mi o tom všechno, co víš.
Jak rudé slunce zapadá za roh tvého snu, zatímco stojíš bosý, opíráš se o rám dveří v obývacím pokoji své matky a hledíš na růžová jablka na prasklém podšálku. Jak si uprostřed prázdné místnosti řadíš myšlenky podle abecedy, ale paralely a poledníky zoufale splývají v Ariadninu nit – a ona se trhá.
Pověz mi o tom všechno, co víš.
Hraješ se svým odrazem v zrcadle na to, kdo nemrkne.
Vyhrál jsi.
Prohrál jsi.
Nepropadej panice a měj se moc hezky
Oslnivé otazníky s nádechem černé barvy a zmrzlina připomínající hořký cukr.
Jako výstřel z děla, rozdělil tvůj pohled oblohu na před a po.
Nechávám to tu bez pauz, pod vrstvou prachu.
Zůstávám na tvých dlaních spalujícím sluncem a lesklými stíny.
Nepropadej panice a měj se moc hezky – těmito slovy se zatočila převodovka mého jazyka.
Rychle jsem to zapsal a vložil do tvého atlasu hvězd a mraků.
Hrabě Monte Christo
Nezáleží na tom, kolik ti je, protože pokaždé, když se v noci vracíš domů sám, je ti zase patnáct a zase odcházíš z domova. Zaseklý projektor ti na plátno promítá barvy a obrysy, na něž se díváš skrz sklo svých slz, a nikdo to nezastaví. Subtitles are not available.
Střih.
Jako v podivném lucidním snu na samém vrcholu Petřína mi hlavu sevře svěrák tlaku a někdo řekne, že je to v pořádku, že každý má svá traumata, jen je důležité o tom mluvit.
Střih.
Dívám se na tebe, prodírám se řvoucími a křiklavými skvrnami setkání a loučení, abych se tě nakonec dotkla pohledem, a beze slov, jen úsměvem, se ti pokouším říct: „Mám tě ráda takového, jaký jsi. Tady a teď. Tady a teď.“
Pouze
Chtěla jsem ti říct všechna slova, na která jsem si jen mohla vzpomenout.
Jak zapadalo slunce nad železnicí v mém rodném městě, kam se už nikdy nevrátím, a jak mi bylo dobře, když jsem byla dítě. Tedy – pouze v tom nejranějším dětství, kdy to tolik nebolelo.
Sweet 20
Být dvacetiletý je zábava. Můžeš bydlet sám a sám si vydělávat, platit si z kapesného psychoterapii, pořídit si psa, ponocovat, posílat své básně do místních časopisů, večeřet zmrzlinu, být zodpovědný za svá rozhodnutí, vybírat si přátele, plakat v kuchyni, opouštět dům pozdě v noci, přihlásit se na kurs sebeobrany, nenávidět svého otce, jít na vysokou školu, chodit na pracovní pohovory, odpouštět svému otci, mluvit o své sexuální orientaci, tančit, platit za elektřinu, slavit Vánoce o samotě.
L.
Vedle něj jsem si pokaždé uvědomila, že svět může být bezpečný, že slova mohou být jednoduchá, že někdy můžeš sundat neprůstřelnou vestu a dýchat naplno. Byl nejkrásnějším řádkem z Kroniky ptáčka na klíček, byl dětskými narozeninami, byl čtvrtkem, byl čtvrtou hodinou odpolední.
Bála jsem se, že zjistím, že on také – že také má na kůži šrámy a že i jemu tečou z očí slzy.
Ne tak docela
Doma jsem si zapsala do zápisníku:
Jeden z nich má krásné pozorné oči. Vypráví veselé historky z pekárny, kde pracuje. Stala se mu spousta špatných věcí. Snadno se ztratí. Je povídavý a objímá mě na rozloučenou.
Druhý má krásné ruce a neuvěřitelný smích. Sbírá tamagotchi a má rád trhy. Miluju jeho „překvapený pohled“ a „nechápavý pohled“. Když se postavy ve filmu perou, zakrývá si rukama oči. Nevím, kolik má jizev a co ho bolí. Plete si pravou a levou stranu a občas se krásně zakoktá. Je útulný a objímá mě na rozloučenou.
Když se mi bratranec podívá přes rameno, řekne: „Jako úryvek z letního románu.“
Ne tak docela.
Anna Zikratskaya (nar. 2004) je studentka Filozofické fakulty Karlovy univerzity, emigrantka. Ve své umělecké tvorbě zkoumá proces přijetí vlastních traumat a objevování proměnlivých podob lásky. Kromě poezie se věnuje také tvorbě koláží, které sdílí na instagramovém účtu @anin.cukier.