Jak Rusko snáší obrovské ztráty na Ukrajině? Proč nevyvolávají společenskou nespokojenost? Jak to, že jeho lidské zdroje dosud nevyschly? Copak se kremelští vládcové neobávají budoucí demografické krize? Odpověď na část těchto otázek nabídl loni v listopadu ruský exilový ekonom Vladislav Inozemcev, mimo jiné autor pojmu „smrtonomika“. Většina příslušníků ruské armády jsou prý lidé, které „ruská ekonomika nepotřebuje ani teoreticky“. Značnou část dobrovolníků představují muži nad padesát let, kteří „v životě nevidí jinou příležitost k výdělku, či přesněji, nevidí pro sebe žádnou perspektivu v ruské realitě“. Autor připomíná, že i podle ruských úřadů je důležitým předpokladem pro dobrovolnou účast ve válce obtížná ekonomická situace. Oficiální doporučení s neskrývaným cynismem hovoří o tom, že rekrutaci je vhodné provádět mezi dlužníky, lidmi v osobním bankrotu nebo nezaměstnanými. Na frontu se už neposílají jen odsouzení vězni, ale i vyšetřovaní a obvinění.

Služné v armádě, náborové příspěvky a především odměna pro pozůstalé v případě smrti leckdy značně převyšují částky, které by si tito lidé mohli realisticky vydělat do konce života. Suma, již lze vstupem do armády získat, se liší podle regionů. V některých případech dosahuje až tři čtvrtě milionu korun, zpravidla je však nižší. Jednorázová kompenzace, kterou po vojákově smrti obdrží pozůstalí, pak činí zhruba milion tři sta tisíc korun. Podle Inozemceva tento systém Rusům umožňuje, aby své zpackané životy proměnili v ekonomické aktivum, armádě zase poskytuje dostatek lidských sil.

Inozemcevovu úvahu potvrzuje a doplňuje novosibirská novinářka Rita Loginova, jež se věnuje osudům osob s pohlavně přenosnými nemocemi a drogovou závislostí. Jedněch i druhých je na frontě dost. Rusko podle ní dlouhodobě „připravovalo kohortu lidí, které lze prostě vzít a naložit. Jako odpadky. Které lze poslat do války, a to i proti jejich vůli“.