Na počátku stvoření nemusí být slovo, a dokonce ani pustina nebo Boží duch vznášející se nad tmavou propastí. Stačí prostá nula, která se rozplizne a roztočí kolem své osy, aby z úlomků ničeho vytvořila hmotu a vnitřní tření poté ve víru prachu vyprodukovalo organický život, který zrodí „největšího kreténa multiverza, člověka“. Svět, alegorizován také jako suchý hydrant, i román Zsolta Kácsora Cikánský Mojžíš (Cigány Mózes, 2020) povstávají právě z takové nuly, a lidský kretenismus se ukazuje jako jeho stěžejní formující prvek.

Šukej kaktus po dýlce

První člověk, jménem (i povahou) Křivák, se jen povaluje na louce, zbytečně nedumá ani „nevymýšlí pojmy popisující existenciální stavy“, ale pracuje výhradně na radostném uspokojování svých tělesných potřeb. A tak omylem a z vlastních zvratků vynalezne chlebové těsto a z něj uhněte a upeče pramatky všech národů. Nedopečenou blondýnu, z níž vzejdou všichni plavovlasí běloši, připálenou máti černovlasých lidí černé kůže a do třetice jako křupavou kůrku pšeničného chleba propečenou hněduli. A s ní Křivák za pobrukování romantických svatebních písní („cigánka pijanka jedna dvě, voprcaná už se nezvedne, pohřběj ji do svatební postele a dál ji píchaj vesele“) zplodí všechny barevné, „z nichž pochopitelně nejhezčí jsou Cikáni“. Když zamilovaná Cikánka vidí, že si syn nicoty Křivák užívá s ostatními („in flagranti jí přechcal plíce“), poplive svatební lože a vyřkne kletbu: „Šukej kaktus po dýlce, protože jsi hovno, hovňousi, a v hovno se musíš obrátit,“ a odejde na výsosti. Tam se oddá králi větru, což zapříčiní, že od té doby cikánský lid bloudí všehomírem, „aniž by se jen trošku staral o svět jevů“. Bílá kráska následně porodí Kaina, antracitová Abela a hnědá zatracovaného a pochroumaného Čvaha, z nějž vzejde jediný anarchistický národ na světě.

Když se objeví Noe coby „Cikán, který se proslavil dlabáním díží, necek a koryt“, mohlo by čtenáře – obzvlášť oddává­-li se stejně poživačnému zevlování jako Křivák – napadnout, že má co do činění s nějakou třeskutou travestií na způsob montypythonovského Života Briana (1979) nebo s humorným čapkovským apokryfem. K čemuž svádí i podtitul Anarchistická Tóra a románová kompozice Cikánského Mojžíše. Počet i název kapitol odpovídá skutečně Pentateuchu, byť v záměrně pozměněném pořadí – román vrcholí Exodem, tradičně druhou knihou biblického kánonu. Osvobození a „vyjití“ z otroctví, potýkání se zákony a putování život ohrožující pouští totiž logicky nemůže tvořit východisko vyprávění o anarchistickém a kočovném národě, který v zásadě nemůže nikdy spočinout v žádné zaslíbené zemi. Jeho pramatka, Odpouštějící krásná paní, jež má v tomto vyprávění roli stvořitele a Hospodina, sice ustanoví Cikány králi země, svobodným lidem, který nepotřebuje otroky ani pány, ale zakáže jim stavět města, protože pak by museli rodit sluhy a krále, aby města udržovali v provozu. Jak ovšem vydumá jeden z praotců anarchistického lidu, fyzická rovnováha nastává v systému ve chvíli, kdy se nachází ve svém nejnepořádnějším stavu.

Nekňourejte a čtěte!

Samo stvoření, člověka i světa, se nejeví jako a priori dobré, a dokonce ani záměrné. Odpouštějící krásná paní chce Čvaha potratit už v lůnu, také „otec si ho nepřál, on sám sebe si nepřál, dodnes se neví, kdo si ho zpočátku přál“. Už od početí jej provází vražedná nenávist a vyvíjí se společně s lidským trápením, ostrakizován, nemilován, proklínán a zatracován. Stejně jako pokolení, která z něj vzejdou. Mohou sice létat ve vlasech Odpouštějící krásné paní, ale vyděšeni výškou jednoho dne spadnou na dunajský ostrov Csepel. Z poťouchlého apokryfního vyprávění se najednou stane temná groteska. Z kosmogonického bezčasí Cikáni padnou do historických reálií a namísto od egyptských hrnců masa je třeba utéct z Hortyho parku. V alternativní verzi se cikánský lid v černých pověrách a červených šátcích protancuje do Evropy, kde nejdřív padají do úst pečení holubi a pak do prachu usekané dětské hlavy. Kácsor ale nechce klenout žádnou historickou fresku, vyprávět obecné dějiny represí, jimž Romové museli čelit, míří k naprosto konkrétním událostem.

Na budapešťském ostrově Csepel zřídil Hor­thy­­ho režim v roce 1944 deportační tábor Horthy­-liget, cílený především na židovské intelektuály. Odtud se novináři, spisovatelé, právníci „vydávali na cestu“ přímo do Osvětimi. V době, kdy Kácsor psal Cikánského Mojžíše, byla paměť tohoto místa v podstatě zapomenuta (díky občanské iniciativě, na níž se podílel i sám Kácsor, se tam pamětní deska objevila až v roce 2024). Genezi románu však neovlivnila jen ztráta historické paměti, ale také neblahá přítomnost. V řadě rozhovorů autor opakoval, že psaní románu iniciovala především série vražd páchaných na maďarských Romech v letech 2008–2009. Zkušenost s extrémním násilím ukotvil do univerzální mytologie, aby ukázal, že vždy existují ti, co se mylně považují za vyvolené ke konání či ochraně práva a spravedlnosti. Titulní hrdina stejně jako jeho mytologický předobraz vpluje na scénu coby opuštěné dítě v melounové slupce, vyroste u psí rodiny, čtyřicet dní si na popud Odpouštějící krásné paní čte, a když se mu v desátém patře výškové knihovní budovy dostane zasvěcení, sestupuje mezi remcající lid, aby mu předal zákon a vyvedl jej z vražedné Hungárie do himálajských hor. V paralelní realitě, protože světy vedle sebe existují jako „navzájem neprůchodné roury“, se ale jedná o romského zločince, jenž pod vlivem halucinogenních látek a četby náboženské literatury propadne dojmu, že se proměnil v nového Mojžíše. Kultivuje spoluvězně: „Nekňourejte; nesledujte sportovní přenosy, ale co nejvíc čtěte; poslouchejte pouze člověka, který je chytřejší než vy; (…) nevěřte nikomu, kdo ponížil a zmrzačil jiné.“ Blábolí o lásce, klimatické krizi i pěstování konopí, káže o sociální rovnosti: „Nebuďte pokrytci, jako ti, kteří vyrábějí lživé eseje, nesrozumitelné romány, chytračivé studie a povrchní novinové články na ochranu nižších vrstev, zatímco svoje děti se snaží dotlačit do nejlepších elitních škol.“ A v závěrečném Exodu vyvolá vězeňskou vzpouru, která nemůže skončit jinak než katastrofou. Anebo také finální metamorfózou a splynutím s veškerenstvem a úlomky ničeho.

Ó vy blbci!

Rakouská spisovatelka Ingeborg Bachmannová ve své slavné básni Čechy leží u moře využila etnicitu jako metaforu existenciální situace. Využívajíc odkazu na Bohemii, jež coby země, z níž podle Francouzů přišli kočovní Romové, a tak pojem bohéma přenesli na všechny, co žijí neuspořádaným životem, vyjadřuje sounáležitost se všemi přístavními děvkami, nezakotvenci, námořníky a tuláky, kteří nic nemají a nedrží je nic „než schopnost vidět z moře, jež je sporné, svou vyvolenou zemi“. Podobně i Kácsorův román lze číst jako příběh anarchistického lidu v tom nejobecnějším slova smyslu. Těch, co ve jménu svobody opouštějí domovy a zpochybňují všechna dobrá bydla; těch, co čelí různým formám pronásledování a násilí, i těch, co sní o spravedlivé společnosti, spřádají naivní utopie i falešná proroctví. Síla Cikánského Mojžíše spočívá především v tom, jakým způsobem tyto analogie a ne­­ustálé míchání aktuálního a univerzálního, vážného a směšného, vulgárního a vznešeného probíhá. Autorský mýtus nemusí těžit z očekávatelného magického realismu. Není třeba vymýšlet novou formu zázračna, stačí revitalizovat tradiční formy mytického vyprávění. Některé motivy se ukazují jako folkloristická klišé (široké sukně a šátky s růžemi). Naříká se v rytmu říkadel – „cigáne, my máme pušky, nelez přes plot pro tvarůžky, dostaneme tě hned na dvoře a pohřbíme tě v syslí noře, joj, joj, joj“ – i starozákonního Kazatele. Žalmické lamentace se prolínají s kázáními, která absorbují rabelaisovskou grotesku i rapové spílání.

Čtenářský požitek poskytuje neuvěřitelný rejstřík metafor (samozřejmě za přispění opět mimořádného překladatelského výkonu Roberta Svobody) – od variace homérských epitet k poetickým paradoxům a oxymórům, které mohou připomenout barokní báseň Co Bůh? Člověk? (1659). Namísto tříhranné koule nebo nevlhké vody z Bridelovy skladby se vztah člověka k božské síle ukazuje jako „odmocnina naší nuly“, „černá díra našeho středu“, „úpon mého svalu“ nebo „frek­venční rozsah radiové vlny velikosti atomového jádra“. Robert Svoboda označil v doslovu Kácsorův román jako prostořeký. Možná, že právě tato drzost, vyprávění, jež si nebere servítky, ukazuje pravou podstatu mýtu. „Smiřte se s nezměnitelností změny, ó vy blbci, všechno, co máte před sebou, je nic. (…) Každá věc pod nebesy, až přijde její čas, zanikne, a marně se tomu řehníte, smích je nerozum, marno je všechno, všechno je marno, nedoufejte, nedělejte si naděje, nevěřte. (…) Jednoho dne se váš svět ponoří do tmy, prach se vrátí do ničeho. (…) Osvoboďte se od utiskovatelů, buďte svobodní a krásní.“