Mé město je Teherán. Mé město je ztracené

Teherán je město plné rozporů. Město, v němž je zvláštní úplně všechno: budovy, lidé, doprava (protože když tu budete řídit podle pravidel, zaručeně způsobíte nehodu), úřady, fotbal, noviny, vraždy, trh s uměním. Prostě všechno. Kina promítají tuctové filmy s banálními zápletkami o milostných trojúhelnících, ale stačí zajít na tržiště pro brambory s cibulí, a zatímco si je sypete do igelitky, z amplionů se rozezní Šostakovičův Valčík č. 2, skladba, kterou nám kdysi představil Kubrickův film Eyes Wide Shut – a vy si ji v té podivné chvíli vychutnáte do poslední noty. V Teheránu se vše odehrává v tak trochu absurdních kulisách. Lidé po prohraném fotbalovém zápase vyběhnou do ulic a tancují až do půlnoci. Samuel Beckett tu člověku vytane na mysl skoro denně. Jednou se mi fakt stalo, že jsem v teheránském komplexu Zahrada knih čekala na představení Čekání na Godota a zaslechla paní za sebou, jak se ptá svého muže: „Kdo tu hru napsal? Asi někdo slavný, ne?“ A on jí suverénně odpověděl: „Gabriel García Márquez. Kdo jiný!“

Ano, v Teheránu lidé ještě stále vyhazují slupky od ovoce z okénka auta doprostřed ulice; ve frontě na chleba sangak…