ROK 1939 – PROSINEC

Jako vetřelci

„Rychle! Sem! Sem za mnou!“ zavelel Mirek Dušín a ostatní vběhli do tmavého průjezdu. Nemohli vidět, že na domě je ve štuku emblém jakéhosi zvířete, časem již notně rozpraskaný. Nikdo z hochů nevzhlédl nahoru k oknům a stříškám; dívali se pouze pod nohy, aby nezakopli nebo neuklouzli. Rychlonožka, který uzavíral řadu, vrata hned přibouchl a naslouchal. Tam za nimi, v uličce sousedící s kostelní zdí, se ozýval hluk. Blížil se dupot desítek nohou, nohou pronásledovatelů.

„Hlavně tiše.“ Z Jarkových úst stoupala pára, dech přimrzal a z kapiček vody se stávaly krystalky ledu.

„Támhle!“ ukázal Mirek rukou k černému výklenku. Byl hned vedle povozu, který zakrývala plachta, na níž leželo snad půl metru sněhu. Ale to spíš jen tušili. Do dvora se musela vylít nejhustší tuš světa. Sotva bylo vidět na tři čtyři kroky, dál ne.

Tma spolkla uličky, zákoutí i plácky Stínadel. Žádná z pouličních lamp neměla tu moc její vládu narušit. S večerem se tato podivná městská čtvrť měnila v nebezpečný labyrint, v němž mizejí vetřelci odjinud, z jiných částí tohoto města, ti, kteří sem nepatří.

„Doufám,“ zašeptal Jindra Hojer, „že si Vontové nevšimnou našich stop.“

„Jestli nás nezahlédli,…