Jiří Koubek může zdálky působit zajímavě: muž vyloučený ze surrealistické skupiny, jakýsi kacíř mezi kacíři. Kdo ale otevře jeho knihy, nejnověji Třetí archu, zjistí, že po něm nezůstává inspirativní dílo jako po Janu a Evě Švankmajerových, Josefu Jandovi, Františku Dryjem a dalších, ale spíš změti nedotažených úvah a divokých útoků a pomluv, v nichž se špatně orientuje i člověk s celkem dobrým přehledem o českém surrealismu. Své bývalé druhy z „nyní již banderovského“ časopisu Analogon obviňuje Koubek z „jakéhosi bruselského neomarxismu“ a připomíná jim, že „surrealismus má kořeny v galském, keltském světě (…) a ne, aby byl násilím latinizován do kauzální, pozitivistické logiky frankfurtské, německé školy (Marx, Freud, Marcuse… nově a konečně EU, viz nejen Habermas, Tugendhat aj.: neboli jak přes gender mainstreaming k ‚nové‘ totalitě)“. I tento podivný surrealismus pro čtenáře Parlamentních listů ale zůstane jen letmo nahozený. Poslední kniha je především změtí nářků a stížností: starých, malicherných nebo absurdních. Texty jsou poslepované a zredigované tak chabě, že autorovi nikdo ani neopravil psaní „viz.“ místo „viz“. Koubek se na desítkách stran snaží přesvědčit čtenáře o tom, jak na něj byli čeští surrealisté zlí. Místo toho ale vyvolává dojem, že neměli žádnou jinou možnost. Kniha je tak především smutným dokladem toho, jak ničivá může být zášť a samospravedlnost.

Jiří Koubek: Třetí archa. Paper Jam 2026, 130 s.