Ílias a Odysseia, epické básně dochované pod jménem Homérovým, představují nejen nejstarší díla evropské literární tradice, jejichž vznik pro nás zůstává záhadou, ale také fundující texty řecké kultury. V archaických kulturách totiž epika fungovala jako žánr zakládající národní identitu, společenské instituce i morální nastavení celé společnosti, jako zásobárna hrdinů i antihrdinů, a sami Řekové si toho byli dobře vědomi. Podle Hérodota právě Hésiodos a Homér vytvořili Řekům rodokmen bohů, dali jim přízviska a rozdělili mezi ně jejich hodnosti a umění a naznačili jejich podoby. Postavy homérských básní sloužily poté jako látka k dalšímu zpracování v dramatu a lyrické poezii; citují je řečníci i autoři románů, zobrazovací umění je jich plné. Jako by byli téměř všudypřítomní: i to ukazuje na ústřední místo obou básní ve veřejném prostoru Řecka, stejně jako na roli, kterou hrály v systému řecké výchovy a vzdělání, dětstvím počínaje a konče výukou na filosofických školách. Podle papyrových nálezů šlo o nejčastěji opisované texty a základní školní četbu. Ale­­xandr Veliký s sebou vozil Íliadu i na vojenská tažení a v alexandrijské knihovně, ve městě jím založeném, vzniká nad různými verzemi obou homérských básní textová kritika jako disciplína.

Nejlepší a nad jiné božský

O institucionálním zakotvení obou eposů nás zpravují již…