V jedné scéně sešle bezejmenný hrdina připomínající Franze Kafku na nepřítele několik „odradků“ – obdob nesrozumitelně zašmodrchané bytosti z Kafkovy povídky Starost hlavy rodiny. Zařadit do akční scény kafkovský nesmysl (který vypadá jako „plochá hvězdicovitá cívka na niti a skutečně se zdá, že je nitmi potažen; budou to ovšem jenom zpřetrhané, staré, navazované, ale i zauzlované kousky nití nejrůznějšího druhu a barvy“, jak se píše v povídce) je samo o sobě odvážné. Kafkovská figurka nicméně patří k řadě interdimenzionálních hrdinů, kteří se pohybují „postranními uličkami reality“ a s nimiž se protagonista komiksu Dial H (2012–2013) Nelson Jent dokáže spojit pomocí kouzelné rotační číselnice telefonu. On sám se mění v plejádu prapodivných superhrdinů a postupně se zapojuje do bizarní odvěké války o nadvládu nad magickými číselnicemi a bájnou Ústřednou, jejíž dráty drží pohromadě realitu.

Komiksová série Chiny Miévilla ovšem není zašmodrchaná jen kvůli vršení různých kulturních odkazů a konceptů; zašmodrchaný je i její vztah k domovskému vydavatelství DC Comics. Miéville ji pojal jako reinterpretaci cyklu Dial H for Hero ze šedesátých let (první série vycházela v letech 1966 až 1968), ale k předloze přistoupil po svém. Navázal přitom na tradici značek Wildstorm a Vertigo, jež na začátku devadesátých let přišly s komiksovou obdobou kvalitní televize či takzvaného povzneseného hororu.

Divoká karta pro Miévilla

První sešit Dial H vyšel v příhodné synergii s Miévillovým nadlouho posledním románem Kolejmoří (2012, česky 2013). V DC tehdy restartovali celou produkci a do hlavního proudu vedle Batmana či Wonder Woman vřadili i série Swamp Thing, Animal Man nebo Hellblazer, spojené s nakladatelstvím Vertigo (viz A2 č. 3/2023). To proslavily postmoderní a metatextové komiksy, v nichž se objevovaly superhrdinské parodie a literární aluze, fikční postavy se setkávaly se svými tvůrci a narušovaly se genderové stereotypy.

Redakce nejprve odmítla Miévillův námět na pět sešitů řady Swamp Thing, v nichž chtěl podle svých slov „polemizovat s Alanem Moorem“, nejvlivnějším scenáristou příběhů o Bažináčovi. Spisovatel však nezahořkl a předložil scénář inspirovaný seriálem Dial H for Hero. Původní děj se točí kolem plakátového blonďáka jménem Robby Reed, který se vytočením slova H­-E­-R­-O na kouzelné číselnici telefonu mění v různé dosud nepoznané superhrdiny. „Nejoriginálnější hrdina v historii komiksu. Robby Reed se dokáže proměnit v tisíc superhrdinů,“ hlásala první obálka. V jednotvárně koncipovaných příbězích se Robby utkává s padouchy, kteří jsou nad jeho síly, a tak se musí postupně změnit v několik alter eg, aby to poslední, nejsilnější triumfovalo.

Přestože se cyklus Dial H for Hero netěší valnému respektu historiků ani fandomu a nevyhnul se ani dobovému rasismu (nejkřiklavějším příkladem zůstává náčelník Mocný šíp) či sexismu (třeba v Robbyho vztahu k jeho parťačce: „Radši mi tu číselnici vrať, než tě zase něco napadne!“), předběhl svou dobu nezáměrným parodováním superhrdinů. Plejáda bizarních postaviček jako Král Cukrovinka nebo Žábromuž si z dnešního pohledu nezadá se sarkastickými výtvory autorů britské vlny, jako byli Peter Milligan, Grant Morrison, Warren Ellis, Garth Ennis nebo už zmiňovaný Moore, kteří si libovali v košatém vyprávění revizionistických příběhů. Jako by komiks komentoval nadprodukci a mechaničnost superhrdinských příběhů, které vznikaly jako na běžícím pásu. Ostatně Jeremy Dauber ve svých dějinách amerického komiksu píše, že „dělat si srandu ze superhrdinů frčelo už v roce 1942“ – tedy jen pár let po vydání prvních dobrodružství Supermana.

Nepravděpodobné variace

Zatímco zrod Dial H for Hero se potkal třeba s uvedením vlivného campového seriálu Batman s Adamem Westem, první sešity Miévillova Dial H si mohlo čtenářstvo koupit cestou z kina, kde se zrovna promítal block­­buster Avengers (2012), který poprvé na plátně zužitkoval osvědčený trik komiksů – hrdinové obydlují společný fikční vesmír a mohou se potkávat. Úspěch Avengers a filmového Marvelu byl předzvěstí přívalu audiovizuálního balastu, který žánr do značné míry vyprázdnil, neboť kvantita jednoznačně převálcovala kvalitu. Miévillův komiks o nevyčerpatelném bazmeku na superhrdiny, jímž se lze „dovolat“ do různých dimenzí a který svého uživatele existenciálně vyždímá, je proto dnes ještě aktuálnější než v době svého vzniku.

Hlavním hrdinou Miévillovy ­komiksové série je třicátník, který ztratil přítelkyni i práci a odmítá řešit své psychické problémy, nadváhu i závislost na nikotinu. Na kouzelný přístroj narazí, když potřebuje přivolat pomoc kumpánovi zapletenému s místními gangstery. Miéville zachoval původní lokalitu s malebným názvem Littleville, ale pojal ji coby ponuré místo, kde bují bezdomovectví a městská odcizenost. Hned první vyvolaní hrdinové jsou pokřiveným Nelsonovým odrazem a karikaturami společenských problémů: Komíňák vypadá jako vykulený nádor v obleku továrníka z doby průmyslové revoluce, místo buřinky mu trčí z hlavy komín a své nepřátele dusí výpary; emo Kapitán Plačka se symbolem kanoucí slzy na hrudi vyvolává v lidech depresi a tím nabývá na síle; jakási motorová obruč s kohoutí hlavou zosobňuje fast food, jímž se Nelson přejídá.

V prvních epizodách se Miéville ještě zahřívá, postupně se ale čím dál víc dere na povrch tvůrce barokního světa Bas­-Lagu. Zlatou éru Vertiga silně evokuje další vyvolaná postava Otevřiokno, vůdce Číselníkové bandy. Je to nepravděpodobná variace na Batmana, již potkal podobný osud jako Bruce Wayna, ale zatímco truchlícímu mladíkovi poskytl osudnou inspiraci obří netopýr rozrážející okno, Miévillovu hrdinovi vnukne spásnou myšlenku okno samotné. Tenhle mstitel zasvětil svůj život studiu oken, pomocí nichž se dokáže teleportovat mezi domy i mezi městy nebo provádět defenestrace.

Jiné dimenze

Jeden z nejsilnějších momentů série přichází, když se Nelson stane nechvalně známým Mocným šípem. Jeho mentorka Manteau – žena v důchodovém věku a další nepravděpodobná hrdinka mainstreamového komiksu – mu zakazuje v takto urážlivé podobě opustit byt, zatímco protagonista v podobě náčelníka nervózně sleduje televizní zprávy a čeká na jakýkoli náznak nebezpečí, který by existenci jeho přežité persony ospravedlnil. Oproti původnímu protagonistovi Reedovi, který byl splachovací, se Nelsonova psyché hroutí pod návalem nových identit a přestává rozlišovat mezi realitou a vzpomínkami absurdních alter eg pocházejících z jiných dimenzí.

Dokonce i samotná kresba se občas stává oponou, kterou je třeba rozhrnout, abychom přešli mezi realitami. A vertigovskou vychýlenost ještě posilují impozantní obálky Briana Bollanda, které neodmyslitelně patřily už ke kultovním sériím Doom Patrol nebo Invisibles – i ty největší podivnosti jsou na nich vyvedeny sošně a stoicky, s přepečlivou šrafurou.

DC začalo vydávat Dial H jako jednu z šestice sérií nahrazujících stejný počet zrušených řad. Miévillův chaotický, experimentální a do značné míry nelíbivý přístup byl však těžko uchopitelný a seriál skončil předčasně po šestnácti sešitech. Zrušen byl s dalšími třemi tituly. Nelsonovy výtvory tak dodnes zůstávají viset v „postranních uličkách reality“ – v dimenzích, které spojuje nepopsatelně obří Ústředna. Zůstanou tam, dokud se redaktorům z DC nezachce znovu vytočit „H jako hrdina“. Takový konec si Miéville nejspíš nepřál, ale potvrdilo se tím mnohé z toho, o čem psal.

Autor je komiksový redaktor nakladatelství Host.