„Půjdu podél železničních kolejí. Budu se plížit v jejich stínu, když budou ubíhat nad domy a věžemi a kasárnami a úřady a městskými věznicemi, budu je sledovat podle oblouků, jež je poutají k zemi. Musím najít cestu dovnitř.“ Možná i vy patříte ke stovkám tisíc čtenářek a čtenářů, kteří si našli cestu do chaotického světa Bas-Lagu a jimž uhranula zlověstná, ale barvitá atmosféra jeho metropole, Nového Krobuzonu. Kniha Nádraží Perdido, v níž se toto univerzum poprvé představilo, vyšla v roce 2000 a z britského spisovatele Chiny Miévilla udělala hvězdu postžánrové fantastiky. Za uplynulé čtvrtstoletí díky překladatelskému úsilí Milana Žáčka vyšlo dvanáct Miévillových knih i v češtině – dost na to, abychom se v tomto čísle pokusili zmapovat, co je na jeho díle tak přitažlivé.
Industriální pandemonium vykreslené v Nádraží Perdido je plné železa, dehtu, dýmu a špíny a terorizují ho psychomůry, které se živí obsahem mysli svých obětí. Přestože Nový Krobuzon obývají různorodé rasy včetně cheprijek s broukem místo hlavy, humanoidních kaktusíků nebo ptakolidí, hlavní postavou je nakonec samo město, připomínající viktoriánský Londýn pokřivený nejrůznějšími podivnými technologiemi.
„Podivno“ se dostalo i do označení literárního proudu new weird, za jehož klíčové dílo bývá Nádraží Perdido považováno. Jak píše Antonín Tesař, tento subžánr se vyznačuje „budováním komplexních alternativních časoprostorů, v nichž se prolínají prvky technologií, magie i monstrozity“. Miéville navazuje na literaturu překračující hranice žánrů, ať už jde o výsostně anglickou tradici spisovatelů, jako byl M. R. James, který zpřítomňoval hrůzu plynoucí ze samotné krajiny, nebo o kosmický horor H. P. Lovecrafta. Také však prohlašuje, že jeho největší inspirací je prostě „socialismus a science fiction“. Miéville je ostatně i autorem knihy o Říjnové revoluci nebo esejů o utopismu a rádi ho citují levicoví intelektuálové.
„Chtěl jsem sám sobě dokázat, že fantastično lze použít i k vykreslení bouřlivých společenských změn,“ říká britský spisovatel o svých počátcích v rozhovoru čísla. Jak si všímá Ondřej Trhoň, monstrozita ve světě Bas-Lagu není jen žánrová konvence – souvisí totiž s třídním bojem a revolucí. Připomeneme si i Miévillův románový debut, který zasazuje legendu o krysaři mezi londýnské soundsystémy devadesátých let, a jeho přehlížený komiksový experiment pro DC Comics. Nechybí ani recenze Knihy tisíců let a smrtí, na níž spisovatel spolupracoval s hercem Keanu Reevesem. Sám Miéville se v čísle představuje jako esejista: v hutném textu rámovaném popisem putování k východoanglickému pobřeží přemýšlí o krajině, klimatické krizi, folkloru i fašistických hrozbách.
Přestože se v Miévillových knihách z Bas-Lagu často rozdmýchává revoluce, neměli bychom si podle autora namlouvat, že imaginace literární fantastiky může napomoct ke změně společenského systému. „Existuji miliony a miliony reakcionářských lidí, kteří milují progresivní knihy. Myslíte si, že každý, kdo čte Ursulu Le Guin, je anarchista nebo socialista?“ Spíš než krizí představivosti podle Miévilla trpíme krizí touhy – toho, co dokážeme chtít. I v současném světě plném ruin a katastrof nicméně lze klást odpor, který „přinese naději tam, kde není v co doufat“. Proto si nenechte obrousit drápy ani svázat chapadla!