„Chtěl jsem se dostat pod kůži válce a také lidem, kteří v ní bojují.“ Takto slovenský novinář Tomáš Forró v loňském rozhovoru (viz A2 č. 10/2025) vysvětlil, proč začal pracovat na knižní reportáži Zpěv sirén (Spev sirén, 2024). Svůj záměr naplnil bezezbytku. Jeho kniha patří k nejpronikavějším a lidsky nejhlubším textům, jaké o rusko­-ukrajinské válce dosud vyšly. Forró navázal na svůj předcházející titul Donbas (2019, česky 2020; viz recenzi v A2 č. 26/2020) o válce na východní Ukrajině. I ta byla zdařilá, autor se tu však soustředil zejména na osudy dvou Čechů, kteří se vydali bojovat na straně proruských separatistů. Širší kontext událostí zůstává v pozadí.

Kromě Ukrajiny slovenský novinář procestoval i další neklidné části světa. Na základě svých návštěv Venezuely napsal knihu Zlatá horečka (2021, česky 2023), která popisuje postupný rozklad tohoto jihoamerického státu. Od ruského vpádu na Ukrajinu v únoru 2022 se ale soustředí takřka výlučně na tento region. Nejprve se zapojil do pomoci ukrajinským uprchlíkům na slovenských hranicích, potom vyrazil na první z mnoha cest po napadené zemi. Systematicky navštěvoval různé části Ukrajiny, doprovázel dobrovolníky, kteří převáželi humanitární pomoc nebo pomáhali ukrajinské armádě, a hovořil s vojáky i civilisty. Vojáky sledoval i při plnění bojových úkolů.

Lvovský zlodějíček Ernest

O tom, co viděl, Forró ve Zpěvu sirén vypráví živě a barvitě, osvětluje ale i to, co zná jen zprostředkovaně: kořeny rusko­-ukrajinského konfliktu, proměny ukrajinské společnosti v posledních desetiletích a dramatické dění prvních dnů po ruské invazi. O autorových literárních ambicích svědčí popisy znepokojivých až děsivých snů, které uvozují každou ze čtyř částí knihy.

Při putování Ukrajinou se slovenský reportér znovu setkává s některými starými známými, například s velitelem Gruzínské legie Mamukou Mamulašvilim. Jiní, jako třeba hlavní postavy jeho předešlé knihy Pavel Botka a Jiří Urbánek, dva zmatení Češi, kteří se přidali k doněckým separatistům, se v textu jen mihnou. Navštívit Doněck dnes už ostatně nelze, a oba muži – čím dál více ovládaní nenávistí k Ukrajině a Západu – se autorovi zcela odcizili.

Hrdiny svého vyprávění Forró nijak neidealizuje, naopak, popisuje je se všemi lidskými vadami a nedostatky. Zvlášť zajímavé je jeho svědectví o dobrovolnících. O lidech, kteří bez nároku na odměnu pomáhají vojákům a civilistům, se na Ukrajině zpravidla mluví jen v dobrém. Forró ale ukazuje, že válečné prostředí, kde se lze snadno dostat k velkým peněžním částkám nebo materiální pomoci, láká i lidi nepříliš pevných morálních zásad. Třeba lvovský zlodějíček Ernest sice navzdory nebezpečí podporuje jednotky přímo na frontě, také ale kšeftuje se zbraněmi a zpronevěřuje peníze. Ostatně humanitární pomoc podle autora leckdy rozkrádají i ukrajinské úřady.

Trpká pravda?

Drobnou vadou knihy je přemíra patosu (v tex­­tu narazíme na věty jako: „Lepší je proměnit své srdce v kus ledu a kamení, zatnout zuby a jít dopředu“). Forró také rád zobecňuje, ne vždy je však dostatečně přesvědčivý. Ukázalo se to i loni v květnu, když v podcastu 5:59 prezentoval své názory na to, jak válka změnila osud Ukrajinek, které si podle něj v důsledku emigrace „uvědomily, že nejsou úplně závislé na svých manželech“. Možná. Řada z nich si to ale bezpochyby uvědomila mnohem dřív. Někdy podobné úvahy působí, jako by se reportér snažil předvést, že se dokáže „dostat pod kůži“ skutečně každému.

Sílu i slabost tohoto přístupu ilustruje pasáž o ukrajinských vojácích, s nimiž se Forró setkal v lese nedaleko vesnice Davydiv Brid. Pěšáci, kteří týdny a měsíce tráví ve vlastnoručně vykopaných dírách, prý čekají jen na rozkaz, načež se „zdvihnou ze svých promočených doupat plných hmyzu a kořenů stromů a vyrazí vpřed“. Následně novinář připomene nezastupitelnou úlohu pěchoty ve válce a nakonec dodá, že „pochopil trpkou pravdu. Na západ od Ukrajiny, v mírové části Evropy, už takhle nikdo žít a bojovat nedokáže.“ Obraz je to jistě působivý, ale jak Forró ke svému závěru došel a kolik toho vlastně ví o ochotě Evropanů bojovat, zůstává nejasné. Dlouhodobé problémy s mobilizací navíc naznačují, že pobytu v zákopech pod nepřátelskou palbou by se nejraději vyhnula i značná část Ukrajinců.

Poslední etapou rusko­-ukrajinské války, již Forró popisuje, je dlouho očekávaná, avšak neúspěšná ukrajinská protiofenzíva v létě 2023. Závěr knihy tudíž nevyznívá právě optimisticky. Na rozdíl od působivého filmu ukrajinského oscarového dokumentaristy Mstyslava Černova 2000 metrů do Andrijivky (2000 metriv do Andrijivky, 2025), ale Zpěv sirén nekončí ohlédnutím za oběťmi. Poslední kapitolu autor věnuje analýze situace, v níž se Ukrajina nacházela v prvních měsících roku 2024. Tyto úvahy jsou pochopitelně dnes již v mnohém neaktuální, podstatné ale nadále zůstávají řádky, v nichž Forró připomíná potřebu mluvit o Ukrajině „bez obav, že pravda vymykající se černobílým kontrastům, nelítostná a většinou bez zjevných morálních ponaučení, může otřást veřejným míněním, oslabit naši podporu ohrožené země a setřít rozdíl mezi dobrem a zlem“.

Bez klišé

Naléhavost Forróova tónu patrně plyne i ze skutečnosti, že slovenská veřejnost je ve vztahu k Ukrajině ještě rozpolcenější než ta česká. Slovensko přitom s Ukrajinou na rozdíl od nás sousedí. Ve snaze ovlivnit společenské nálady ve své zemi se Forró pustil i do nevšedního crowdfundingového projektu Podzemný kuriér. Jsou to „noviny z alternativní budoucnosti“, jež informují o ruské invazi na Slovensko, která by mohla nastat v roce 2028. Znepokojující zprávy pobouřily slovenské vládní představitele, vedoucí Úřadu vlády Juraj Gedra je dokonce označil za „psychologickou operaci“ a pohrozil tvůrcům, že se o ně začnou zajímat bezpečnostní složky.

Svérázným potvrzením autorovy nestrannosti je pozornost, kterou na stránkách ukrajinského literárního časopisu Krytyka věnovala ukrajinskému překladu jeho první knihy známá novinářka Svitlana Oslavská. Recenzentka si klade otázku, zda by slovenský reportér nemohl „být prospěšný ruské propagandě“, spekuluje, že to či ono „jistě slyšel v ruské televizi“, a nespokojeně konstatuje, že se mu „nepodařilo skrýt své sympatie“ (myšleno k Rusku).

Zpěv sirén je kniha strhující, a přitom poučná. Vyhýbá se mnoha klišé, na která jsme v souvislosti s daným tématem zvyklí, a obejde se i bez výkladových rámců, s nimiž rádi pracují ukrajinští intelektuálové. Marně bychom tu hledali dekolonizaci, válku Puškina proti Ševčenkovi či definici střední Evropy. Místo toho sledujeme osudy mnoha zdánlivě obyčejných lidí v neobyčejně těžkých podmínkách.