Po vydání textu Jan Neruda vs. McKafka(viz A2 č. 16/2026), v němž jsem se pokusila z osobní perspektivy analyzovat předsudky, které se váží k českému antisemitismu i filosemitismu, následoval dojemný akt přijetí i důvěrně známý akt vyloučení. Nejdřív přijetí: ozval se mi starší příbuzný, s nímž jsme se kvůli Gaze ocitli na opačných stranách barikády. Napsal mi, že bych o Česku neměla uvažovat jako o přísném adoptivním rodiči: země a její obyvatelé nejsou totéž a tato země je naším domovem. Vyprávěl mi o padesátých letech a o strachu svých rodičů o osud rodiny v době, kdy se komunistický režim začal obracet k antisemitismu; poslal mi staré rodinné fotografie. Tento projev přijetí navzdory našim politickým neshodám ve mně vyvolal pocit, jako bych tu zapouštěla kořeny.

Ona není já

A pak se ozvala moje dvojnice – až na jedno písmeno má jmenovkyně. Bílá Češka, kterou znepokojilo, že by si lidé mohli plést mé názory s jejími. Představa, že by ona, „akademička“, mohla být spojována s mými postoji, ji vyděsila natolik, že napsala šéfredaktorovi A2 i mně na pracovní e­-mail. Jeden čtenář jí poslal pochvalnou zprávu určenou mně; ona se od ní vehementně distancovala, odmítla mi ji přeposlat a požadovala okamžité objasnění oné zjevně naléhavé skutečnosti, že ona není já. Který z mých názorů tolik ohrožoval její představu o sobě samé? Domnívala se snad, že Česko je země bez rasismu a antisemitismu? Vadilo jí, že si ji někdo spletl s Židovkou, která se sem vrátila a žije tu, anebo šlo o pasáž, kde píšu o genocidě v Gaze? Po smršti naléhavých a důrazných e­-mailů se mnou odmítla dál komunikovat, takže se to už nedozvím.

Dvojníci ztělesňují vlastnosti, které jsou přítomné už v originálu. Jednají podle tužeb a úzkostí, které jejich předobraz potlačuje, a vynášejí tak na světlo jeho skryté stránky. Pan Hyde například ztělesňuje choutky, které doktor Jekyll nedokáže spojit se svým úctyhodným veřejným obrazem. Jiní dvojníci představují soupeřící podoby téže ambice. Kniha Naomi Klein Dvojnice (2023, česky 2025; viz A2 č. 23/2025) sleduje svůj znepokojivý vztah ke jmenovkyni Naomi Wolf: obě vybudovaly svou veřejnou kariéru na odhalování koncentrace moci, ale zatímco Klein píše o kapitalismu a imperialismu, Wolf tvrdí, že světu vládne tajná skupina mocných.

V Dostojevského Dvojníkovi (1846, česky 1897) jsou oba Goljadkinové posedlí spořádaností, společenským postavením a úspěchem v úřednické kariéře, ale působit úctyhodně se daří jen tomu zkaženému. V jedné scéně se Goljadkin mladší nabídne, že odstraní kaňku z dokumentu, který pečlivě připravil původní Goljadkin. Pak se dokumentu zmocní, vběhne s ním do ředitelovy kanceláře a sklidí pochvalu za odvedenou práci.

Správný způsob

Také moje dvojnice obdržela text určený „originálu“. Chválu si ovšem nepřivlastnila. Zřekla se jí, zprávu zadržela a uvedla do pohybu příslušné institucionální mechanismy, aby bylo neprodleně stanoveno, kteráNatalie je ona. A tak se moje dvojnice a já – po vzoru zmíněných literárních děl – zabýváme otázkou, jak vypadá spořádanost v dnešní společnosti. Ona dbá na to, aby působila jako „akademička“; já se snažím rozkrýt drobné krutosti, jimiž se tato spořádanost udržuje, a to, jak snadno přerůstají v institucionální šikanu a xenofobii. Obě jsme studovaly na skotských univerzitách, přičemž ta její je prestižnější. Ona zjevně myslí dopředu; já bez rozmyslu vyhrknu nepohodlnou pravdu. Na jejím profesním profilu je dokonale upravená blondýna; já jsem pro LinkedIn nedokázala najít jedinou fotografii, na níž bych měla učesané vlasy. Já jsem Bergman s jedním „n“ – o jedno písmeno jsem přišla během imigračního procesu. Ona je Bergmann se dvěma „n“ – jejího příjmení se migrace nedotkla.

Zkrátka je to člověk, kterým bych si někdy přála být a který mě zároveň odpuzuje. Je zosobněním desítek tuctových, nevstřícných Češek, které si zakládají na svém společenském postavení a s nimiž jsem se mnohokrát setkala v profesním i osobním životě. Je mi jí svým způsobem líto, zároveň jsem ale unavená z toho, že na její ledový pohled narážím na každém kroku a jak trvá na tom, že se všechno musí dělat jediným správným způsobem: tím jejím.

České bezpečí

V zemi, kde se v posledních letech přívlastek „český“ přilepil úplně ke všemu – od dveří a záchodových prkének přes potraviny (budiž) až po stavebniny, na mě působí naléhavý e­-mail od Slušné­-české­-paní­-která­-prostě­-nesmí­-být­-zaměněna­-za­-mě jako další tah většinové kultury. Lidé už si mě spletli s lecčím: se Španělkou, Kypřankou, Francouzkou, Malťankou či Italkou; považovali mě za méně inteligentní, než jsem, i za inteligentnější; za ženu, která touží uklízet po mužském; za cizinku, která se chce asimilovat. Přesto jsem nikdy netrvala na tom, že omyl musí být neprodleně napraven. Jedním z určujících rysů archetypu, který moje dvojnice ztělesňuje, je pocit, že jí všechno náleží. Tohle místo patří jí. Jak se tedy opovažuji ohrožovat to nejcennější, co má: její dobré jméno.

Za vylučováním druhých v této zemi často nestojí otevřený, monstrózní rasismus, ale právě tento postoj: úzkoprsost a malost, společenský svět, jehož hranice se nesmějí rozšiřovat, a lidé, kteří se cítí ohroženi novými myšlenkami a hledají bezpečí ve slově „český“. Vedle této malosti však existují i ostrůvky vzdoru, aktivismu a otevřenosti. Je tu můj příbuzný, kterému je přes osmdesát. „Pro mě nejsi cizinka,“ řekl mi. Jsou tu investigativní novinářky: Pavla Holcová odhaluje přeshraniční korupci, Saša Uhlová se nechala zaměstnat na některých z nejhůře placených pracovišť v zemi, aby popsala životy lidí, které „slušná“ společnost raději nevidí. Jsou tu aktivisté a aktivistky, kteří po desetiletí bojovali za to, aby se místo koncentračního tábora pro Romy, kde později vznikl vepřín, proměnilo v památník – a uspěli. A také lidé, kteří pracují s migranty a uprchlíky, místo aby rozebírali hrozbu, již údajně představují.

Tyto zcela reálné důvody k optimismu však stále více ustupují do pozadí ve společnosti, která se příchozími zvenčí, modernitou a změnou cítí ohrožena. Ano, Tomio Okamura dnes předsedá Poslanecké sněmovně a Filip Turek, jehož otevřeně rasistické výroky jsou veřejně známé, je vládním zmocněncem pro klimatickou politiku. Vylučování druhých však není jen dílem takových politiků ani jejich voličů. Stejnou měrou se na něm podílejí i lidé typu mé dvojnice: slušní Češi, bílí Češi, Češi hlásící se ke „křesťanským hodnotám“, i když jen mlhavě a formálně. Okamura a Turek jim možná připadají vulgární, své vlastní úzké společenské normy však považují za měřítko toho, kdo sem patří. Češi, kteří by pro cizího člověka nehnuli prstem, ani kdyby mu měli jen přeposlat e­-mail, který mu byl určen. Doufám, že si mě s nimi nikdy nikdo nesplete – a právě v tom spočívá naše podobnost.

Autorka působí v projektu Gaza Support Network.