Po vydání textu Jan Neruda vs. McKafka(viz A2 č. 16/2026), v němž jsem se pokusila z osobní perspektivy analyzovat předsudky, které se váží k českému antisemitismu i filosemitismu, následoval dojemný akt přijetí i důvěrně známý akt vyloučení. Nejdřív přijetí: ozval se mi starší příbuzný, s nímž jsme se kvůli Gaze ocitli na opačných stranách barikády. Napsal mi, že bych o Česku neměla uvažovat jako o přísném adoptivním rodiči: země a její obyvatelé nejsou totéž a tato země je naším domovem. Vyprávěl mi o padesátých letech a o strachu svých rodičů o osud rodiny v době, kdy se komunistický režim začal obracet k antisemitismu; poslal mi staré rodinné fotografie. Tento projev přijetí navzdory našim politickým neshodám ve mně vyvolal pocit, jako bych tu zapouštěla kořeny.

Ona není já

A pak se ozvala moje dvojnice – až na jedno písmeno má jmenovkyně. Bílá Češka, kterou znepokojilo, že by si lidé mohli plést mé názory s jejími. Představa, že by ona, „akademička“, mohla být spojována s mými postoji, ji vyděsila natolik, že napsala šéfredaktorovi A2 i mně na pracovní e­-mail. Jeden čtenář jí poslal pochvalnou zprávu určenou mně; ona se od ní vehementně distancovala, odmítla mi ji přeposlat a požadovala…