Váš snímek Furiant dostal cenu za režii v Sundance. Díky tomu jste získal amerického manažera, měl schůzky v Hollywoodu a následně natočil sportovní dokument Pásky z Nagana. Ale v celovečerním hraném debutu Poberta jste se nakonec vrátil do rodné Strážnice. Jak jste k tomuto filmu dospěl?

Skrz spoustu jiných scénářů, které se nepodařilo dotáhnout do uspokojivé podoby, nebo byly příliš nákladné. Zároveň jsem se chtěl vrátit na Moravu a natočit tam nějaký místní příběh. Kromě toho mám hodně rád žánr zlodějských filmů – už delší dobu jsem nosil v hlavě námět o bandě zlodějů na malém městě. Pak přišel covid, který tomu dodal nadstavbu. Najednou se objevila možnost, jak vyprávět o hrdinovi v obdobích, kdy ho město potřebuje a kdy ne. Zároveň to snímku dodalo společenský přesah.

Film je jedinečný mimo jiné v tom, jak postavy zasazuje do konkrétního časoprostoru. Odehrává se na obrovském množství lokací. Pomohlo vám, že jste točil v rodném městě?

Byla to výhoda i nevýhoda. Točit ve Středočeském kraji, kde je nejvíce lokací uložených v databázích lokačních firem, je jednodušší, kdežto já si musel všechno objíždět sám. Ale zase jsem o řadě míst věděl. Bylo jasné, že si nebudeme moct dovolit velké stavební úpravy. Architektka Stella Šonková to měla extrémně náročné, často si musela něco půjčovat od místních, kteří byli sice ochotní, ale netušili, jak to funguje během natáčení, kdy je co třeba začít chystat. Ale myslím, že celkově to filmu prospělo, že mu to dalo konkrétnější tvář. Zvažovali jsme s producentem Tomášem Hrubým, jestli to celé ještě komplikovat slováckým nářečím. Znamenalo to odjet s herci na místo dva týdny před natáčením, takže to zvyšovalo i náklady. Jenže když se film odehrává v nějakém neukotveném prostředí, není to ono. Byla to výzva, protože většina filmových pokusů o nářečí končí na půl cesty.

Jak film přijali místní?

Skvěle. Byli rádi, že mohou jít na film ze svého regionu. Spoustě herců se myslím povedlo přiblížit místní mluvě, i když to trvalo a zpočátku jim to připadalo hrozně zvláštní. Ale časem to přestali vnímat a soustředili se jen na roli. Během projekcí jsem si všiml, že to trochu ruší pražské publikum – možná i proto, že je zvyklé vidět herce typu Václava Neužila v jiné poloze. Ale některé postavy hráli i místní.

Bylo to tedy i pro vás osobnější natáčení?

Určitě. Mám to prostředí hrozně rád, ale zároveň je to – asi jako pro každého, kdo je z maloměsta – takový „love­-hate“ vztah. Něco mě samozřejmě i štve. Všichni se znají, všechno se ví. Ale zároveň už když jsem ve Strážnici točil amatérské filmy nebo dělal různé divadelní inscenace, měl jsem velkou podporu – od města, kulturního domu i kamarádů. Bavilo mě se tam vrátit a zase tu točit, jen s trochu větším štábem. Premiéra v místním kině, kde jsem viděl svůj první film, pro mě byla skutečně důležitá. Těch osobních rovin je celá řada, byť pod povrchem. Děj se třeba točí kolem odjezdu do Kanady, kde jsem sám nějaký čas žil…

Dva roky jste tam studoval film. Co vám to dalo?

Je výhodné být na podobné škole, kde ne­existují katedry. Natočíte tam třeba osm filmů, jeden stříháte, jinde jste asistent režie, další už sami režírujete. A taky mi to prostředí přišlo v něčem pokornější. Tamní škola je zaměřená prakticky, nikdo tam moc nepřemýšlí nad tím, jestli je umělec. Prostě se hledá cesta, jak něco udělat. A pokud jste dobří, postupně se dostanete až do nejvyšších pozic. Na FAMU jsem měl pocit, jako bychom přeskočili nějaký krok. Když jsem tam nastupoval, necítil jsem se rovnou jako kameraman… Proto mi víc vyhovoval ten kanadský model. Vždycky mě zajímala forma a řemeslo.

Poberta je oproti hravému, až výstřednímu Furiantovi ztišený. Jak jste o stylu přemýšlel?

Vycházím z toho, co potřebuje látka. Nechci si budovat nějaký styl, který bych přenášel z projektu do projektu. Ve Furiantovi jsem chtěl ukázat sebestředného, okázalého Stroupežnického jako člověka, který by se rád viděl na obraze. Kdežto Lupyn z Poberty je obyčejný kluk, co se dostane do problémů. Ale zároveň jde o „heist“ film, ke kterému jistá hravost patří, a tak ve scénách vykrádaček pracuje se švenky, záběry z ruky, střihově tu odkazuje na jiné lupičské filmy, třeba na Soderberghovy snímky, hlavně na Loganovy parťáky. Ale mám rád i klasiky jako Podraz nebo procedurální tituly jako Asfaltová džungle. Zároveň se vyprávění inspiruje westernovou estetikou: je tu malé město, ma­fián, co skupuje pozemky, ustrašení vesničané. Navíc jižní Morava je nejwesternovější krajina u nás. Ale western inspiroval i pohyby kamery, dialogy jsou často snímané jako souboje.

Funguje ve Strážnici stále podobná tvůrčí komunita, jako když jste tam vyrůstal?

Ano. Možná je to dané i folklorem, tady skoro každý chodí na nějaký hudební nástroj, do divadelního kroužku nebo do souboru tančit. Lidé se tu navzájem inspirují. Divadelní tradice je tu dlouhá, v nultých letech s příchodem digitálních kamer se tu začaly točit amatérské filmy, pocházejí odsud herci, několik místních studuje na filmových školách. Inspirujeme se k tomu, aby se tu něco dělo. Zdejší lidé tu mají rádi komunitní život.

Teď se toho ve Strážnici dělo hodně. Jak vnímáte návštěvy vládních představitelů na folklorním festivalu a reakce publika?

Mě ta reakce příjemně překvapila. Čekal jsem neutrální reakci, aby se vše rychle přešlo, ale byl jsem rád, že byla takhle razantní. Mi­­nistr či někdo z ministerstva kultury tam jezdí každý rok. Oto Klempíř se možná domníval, že jde jako rodák z Kyjova do přátelštějšího prostředí, a nechal se slyšet, že vnímá Strážnici coby národní dědictví. Potěšilo mě, že lidé jasně vyjádřili svůj názor. Těžko říct, zda za to mohla ministrova komunistická minulost, situace kolem veřejnoprávních médií či pocit, že chce slavnost zneužít ve svůj prospěch… A vystoupení ministra Macinky druhý den už všichni vnímali jako čirou provokaci.

Váš další projekt bude taky lokální?

Mám toho rozpracovaného víc. Třeba minisérii, takové kingovské sci­-fi z maloměsta, malé české Stranger Things z roku 2000. Ale na Moravě se to odehrávat nebude.