Když jsem se marně snažil přijít na to, jakým způsobem začít editorial čísla věnovaného myšlení Michela Foucaulta, který by se právě v těchto dnech dožil sta let, vzpomněl jsem si, jak se v úvodu své nástupní přednášky na Collège de France v prosinci 1970 přiznává k podle všeho široce rozšířené touze „nemuset začínat“. „Přál bych si pozorovat,“ řekl tehdy a vzápětí pronesl fascinující a extrémně hutnou řeč, kterou dnes známe pod názvem Řád diskursu a již ve svých dílech rozvíjel, zpřesňoval a korigoval až do smrti.

Diskurs je jedno ze slov, která jsme si před lety napsali na seznam nadužívaných výrazů v Ádvojce, ale brzy se ukázalo, že zcela zbavit se ho zkrátka nepůjde, protože je příliš vrostlé do čtení, psaní i myšlení našich autorů a autorek a s jeho vyloučením by zmizelo mnohem víc než jeden filosofický termín. Možná se tehdy mimoděk také projevilo, jakou moc nad námi diskurs má, a to i ve chvílích, kdy se zaklínáme tím, že ho podrobujeme analýze.

Právě o významu slova, které pojmenovává „historickou konfiguraci“, i o tom, jak ve Foucaultově pojetí změnilo podobu společenských věd, píše Čestmír Pelikán. Ten si všímá i toho, jak se filosof snažil uplatňovat své antiautoritářské myšlenky jako veřejný intelektuál a aktivista. O vztahu Michela Foucaulta a Jacquesa Derridy i jejich spojení s Československem se dočtete v rozhovoru s Miroslavem Petříčkem, který připomíná, že poslední přednášky prvně jmenovaného vedly „až na sám práh anarchismu, který se neodvážil překročit“. Skutečnost, že si letos připomínáme nejen Foucaultovo výročí, ale i sto let od založení Pražského lingvistického kroužku, přiměla Jiřího Růžičku prozkoumat, zda Foucault ve svém díle náhodou nerozvinul moderní lingvistické směry střední a východní Evropy. Johana Kotišová v souvislosti s probíhající válkou na Ukrajině upozorňuje, že francouzský myslitel podcenil fyzickou povahu válečného utrpení, když obrátil slavný Clausewitzův výrok o tom, že válka je pokračování politiky jinými prostředky.

Foucaultovi kritici zdůrazňovali destruktivitu a zlověstnost skeptika, který vytahoval na světlo nepříjemné pravdy a obnažoval iluzornost těch stávajících, jenže často přehlédli, že tak znovu i pro ně vytváří myšlenkové pole pro „nekonečnou práci svobody“. Tím, že zpochybnil představu o autonomním subjektu, který kontroluje, co říká, demonstroval, že diskursy nad námi mají větší moc, než si myslíme. Dnes se přitom v souvislosti s nástupem umělé inteligence ocitáme v situaci, kdy mizí i onen pro Foucaulta přeludný autorský subjekt, což ve svém komentáři rozebírá Tereza Stöckelová, která se ptá, co se děje s diskursem, když jsou „mluvčími i posluchači výhradně stroje“. Díky Foucaultovi naštěstí dobře víme i to, že ke každé moci patří také odpor. Pozorování mechanismů moci by mu mělo předcházet. Zřejmě je nejvyšší čas vydat se na průzkum.

Když jsem se marně snažil přijít na to, jakým způsobem začít editorial čísla věnovaného myšlení Michela Foucaulta, který by se právě v těchto dnech dožil sta let, vzpomněl jsem si, jak se v úvodu své nástupní přednášky na Collège de France v prosinci 1970 přiznává k podle všeho široce rozšířené touze „nemuset začínat“. „Přál bych si pozorovat,“ řekl tehdy a vzápětí pronesl fascinující a extrémně hutnou řeč, kterou dnes známe pod názvem Řád diskursu a již ve svých dílech rozvíjel, zpřesňoval a korigoval až do smrti.

Diskurs je jedno ze slov, která jsme si před lety napsali na seznam nadužívaných výrazů v Ádvojce, ale brzy se ukázalo, že zcela zbavit se ho zkrátka nepůjde, protože je příliš vrostlé do čtení, psaní i myšlení našich autorů a autorek a s jeho vyloučením by zmizelo mnohem víc než jeden filosofický termín. Možná se tehdy mimoděk také projevilo, jakou moc nad námi diskurs má, a to i ve chvílích, kdy se zaklínáme tím, že ho podrobujeme analýze.

Právě o významu slova, které pojmenovává „historickou konfiguraci“, i o tom, jak ve Foucaultově pojetí změnilo podobu společenských věd, píše Čestmír Pelikán. Ten si všímá i toho, jak se filosof snažil uplatňovat své antiautoritářské myšlenky jako veřejný intelektuál a aktivista. O vztahu Michela Foucaulta a Jacquesa Derridy i jejich spojení s Československem se dočtete v rozhovoru s Miroslavem Petříčkem, který připomíná, že poslední přednášky prvně jmenovaného vedly „až na sám práh anarchismu, který se neodvážil překročit“. Skutečnost, že si letos připomínáme nejen Foucaultovo výročí, ale i sto let od založení Pražského lingvistického kroužku, přiměla Jiřího Růžičku prozkoumat, zda Foucault ve svém díle náhodou nerozvinul moderní lingvistické směry střední a východní Evropy. Johana Kotišová v souvislosti s probíhající válkou na Ukrajině upozorňuje, že francouzský myslitel podcenil fyzickou povahu válečného utrpení, když obrátil slavný Clausewitzův výrok o tom, že válka je pokračování politiky jinými prostředky.

Foucaultovi kritici zdůrazňovali destruktivitu a zlověstnost skeptika, který vytahoval na světlo nepříjemné pravdy a obnažoval iluzornost těch stávajících, jenže často přehlédli, že tak znovu i pro ně vytváří myšlenkové pole pro „nekonečnou práci svobody“. Tím, že zpochybnil představu o autonomním subjektu, který kontroluje, co říká, demonstroval, že diskursy nad námi mají větší moc, než si myslíme. Dnes se přitom v souvislosti s nástupem umělé inteligence ocitáme v situaci, kdy mizí i onen pro Foucaulta přeludný autorský subjekt, což ve svém komentáři rozebírá Tereza Stöckelová, která se ptá, co se děje s diskursem, když jsou „mluvčími i posluchači výhradně stroje“. Díky Foucaultovi naštěstí dobře víme i to, že ke každé moci patří také odpor. Pozorování mechanismů moci by mu mělo předcházet. Zřejmě je nejvyšší čas vydat se na průzkum.

Gilbert Keith Chesterton svého času za­­vedl pojem „dobrá špatná kniha“, který bere v ochranu řadu „pokleslých“ děl, a některým dokonce přiznává uměleckou hodnotu. Ani redakce časopisu, který se zpravidla zaměřuje na tzv. vysokou literaturu, nezapomíná na to, že „dobré špatné knihy“ potřebuje každá čtenářská generace. Nikde ovšem není psáno, že musejí být dobrodružné.