Donedávna platilo, že kdo sám ­nelarpuje, kouká na larpy skrz prsty – a možná je tomu tak i dnes. Ačkoli se hranice mezi „machry“ a „šprty“ s popularizací nerdské subkultury v posledních dvou dekádách stala výrazně prostupnější, nedá se říct, že by se rozplynula docela. Možná ji však snáze překračují principy než lidé. To ostatně dokazují i některé texty, na něž narazíte v tomto čísle: LARP (z anglického Live Action Role Play), nebo přinejmenším uvažování o něm, může přesahovat například do divadla, vojenského reenactmentu nebo do politiky. Ale dost možná i mnohem dál. Jestliže larpování vychází z touhy po dobrodružství a hledání linií úniku (odněkud, nebo možná někam?), co si ti, již byli vedeni magnetickou přitažlivostí možných světů nebo únavou z toho našeho, s sebou přinášejí, když se vracejí ze svých výprav zpátky? Nepronikají principy ­LARPu spolu s nimi hlouběji a hlouběji do našeho světa? Různé rysy larpování nacházíme v oblasti HR, psychoterapie nebo reality shows, ale hraní rolí je také základní strategií pohybu v prostoru vizuálních sociálních sítí, jako je Instagram nebo TikTok, na nichž se lidé pokoušejí předvádět idealizované podoby svých životů. Zneklidňující myšlenka, že svět se larpizuje, která se mi při přípravě tohoto čísla uhnízdila v hlavě, v posledních týdnech díky dění na tuzemské i světové politické scéně značně zmohutněla. Zájem o to, co lidé, kteří se ­LARPu věnují, v tomto koníčku nacházejí, jestli jde víc o eskapismus, nebo o hluboce lidskou zálibu ve hrách, tak postupně vytěsňovala otázka, zda je LARP spíš umělecká forma, nebo trenažér sociálního chování. Možnost prožít během víkendu malý život a něco z něj si s sebou odnést navždy, jak říká v rozhovoru na straně 28 Anna Urbanová, se může snadno změnit z prostředku hledání něčeho víc vzrušujícího v nástroj hledání ztracené normality. Podle všeho se totiž může velmi snadno stát, že klidné časy, v nichž jsme museli dobrodružství hledat o víkendech, končí.