Odkud se vzal nápad zpracovat militární reenactment metodou orální historie?

Původně jsem se věnoval historické antropologii vojenství. Moje první knížka byla spíš o strukturách než o lidech – věnovala se tomu, jak bastionové pevnosti výrazně zamíchaly kartami poměru síly v obraně a útoku a od 16. století postupně proměnily evropské válčení. Pak jsem napsal dvě historicko­-antropologické monografie, jež se věnovaly lidem, kteří se nacházeli v zákopech před těmi pevnostními strukturami. Už tehdy se rodil maličko kacířský nápad založit s dalšími vojenskými historiky Společnost pro výzkum dějin vojenství, která by se pokoušela nabourávat přetrvávající konzervativní způsob přemýšlení o vojenských dějinách, zpravidla spjatý se státním zájmem nebo panujícími hegemonickými narativy.

V českém prostoru máme zachované dvě největší bastionové pevnosti v dějinách, Terezín a Josefov. Na obě je navázaná poměrně početná komunita nadšenců, která je dílem rekonstruuje a dílem se okolo nich věnuje vojenskému reenactmentu. Díky zájmu o bastionové pevnosti jsem se dlouho pohyboval v sousedství reenactorů a vždycky jsem si říkal, že bych chtěl porozumět, proč to vlastně dělají. Už tehdy se mi zdálo, že jejich důvody jsou poměrně komplexní a nejde jen o zálibu v militární estetice. Moje cesta tedy vedla od spíše teoretického zkoumání historicko­-sociálních struktur k historickým vojákům a jejich…