Pocit, že mi bylo něco z dějin zlomyslně ukradeno, mě poprvé zasáhl po přečtení knihy After Sappho (Po Sapfó, 2022) od Selby Wynn Schwartz – nebo možná už během jejího čtení. V tomto souboru útržků napůl fiktivních biografií žen z počátku 20. století jde výhradně o ženy sapfické a queer. O malířky, dramatičky, herečky, spisovatelky, sochařky, zpěvačky a tanečnice. Jejich životy byly občas – nebo spíše většinou – těsně propletené. Stejně jako jejich tvorba. Autorka uznává, že nefikční přístup by zde kvůli velmi omezenému množství informací o hrdinkách nebyl možný. Co se jí nepodařilo dohledat v archivech, to doplnila; některé situace a dialogy (nikoli však postavy) jsou tedy vymyšlené.

Proč je ale tak těžké tyto informace dohledat? Proč toho zbylo tak málo? A co nám vlastně zůstalo? Snad jen jména jako Virginia Woolf nebo Gertrude Stein. Jak ukazuje Jamie Harker ve svém loňském článku Paris Was a Lesbian: Women’s Liberation and the Re­-Queering of Modernism(Paříž byla lesba. Osvobození žen a „překvíření“ modernismu), tyto postavy jsou dnes vnímány hlavně jako modernistické autorky, nikoli však jako lesbické autorky z doby modernismu.

Dnes už není dost dobře možné jejich sapfický způsob života popírat, ale zmínky o něm jsou většinou letmé. Jde o informaci, která zdánlivě nic nemění. Ale co když mění? Málokdo bere queerness jako jádro jejich identity, a o to méně jako základ jejich tvorby. Pokud se tím někdo zabývá, jsou to jen relativně úzké výzkumné kruhy. Je to velmi niche téma a jen čtenářka, kterou to skutečně zajímá a která aktivně hledá, si k němu najde cestu. Stejně jako k informacím o protagonistkách knihy After Sappho. Jejich jména v učebnicích vedle Ezry Pounda nebo T. S. Eliota zkrátka nenajdete.

Byly tady

Jestliže se extrémně malý počet žen v dějinách umění do přelomu 19. a 20. století dal jakžtakž vysvětlit tím, že byly v zajetí „Kinder­-Küche­-Kirche“ nebo neměly přístup ke vzdělání, později už takto argumentovat nelze. První vlna feminismu, vzdělání dcer z buržoa­z­ních rodin a větší svoboda žen při volbě vlastní cesty přinesly své ovoce.

Byly tady. Psaly, malovaly, tancovaly, hrály. Milovaly a milovaly se navzájem. Jejich životy a příběhy zůstaly zapsány v biografiích, v knihách vzpomínek, v denících, dopisech a na společných fotografiích. Protože však biografičnost a afektivita v kánonu modernismu neměly místo, byly tyto aspekty vytěsněny nejen dobovým publikem, ale i historiky umění dalších generací. Naštěstí byla alespoň část biografických textů queer modernistek zachráněna v archivech. Za to vděčíme pozůstalým milenkám, vzdáleným příbuzným a všem těm, kteří v zažloutlých papírech rozpoznali budoucí poklad. To, že jsou tyto materiály skutečně dochované a je jich dost pro všechny, kdo mají zájem, dokládá i množství projektů zaměřených na queer a sapfickou dearchivaci.

Takže tady byly. A bylo jich dost na to, abychom o nich dnes věděli stejně dobře jako o Jamesi Joyceovi, Williamu Faulknerovi nebo Josephu Conradovi.

Od té doby, co jsem do tohoto tématu ponořená, mívám mnoho různých myšlenek a pocitů, ale ze všech vyvstává jedno a totéž: lesbické a queer postavy byly z dějin umění vymazány. Naše společné dějiny byly vymazány – a s nimi i ty, sestro, kamarádko, tvůrčí kolegyně, milenko.

V mobilu mám jedno partnerské selfie: sedíme hodně, ale opravdu hodně rozesmutnělé v posledním sále vídeňského Belvederu na výstavě Radical! Women* Artists and Modernism 1910–1950. Byla tam shromážděna díla umělkyň z celého světa, a nejen toho západního. Modernistky totiž působily i v Egyptě, Pákistánu, Sýrii nebo Turecku. Zastoupeno bylo víc než šedesát tvůrkyň, z nichž jsem podle jména znala asi pět. A to jen díky tomu, že jsem četla After Sappho. Proč jsme tedy na té fotce takové smutné? Protože nám byly ukradeny naše dějiny. Byly nám vzaty osobnosti, které nám mohly posloužit jako vzory během dospívání, i umělkyně, na něž bychom mohly navázat ve své vlastní tvorbě.

Někdo by někoho chtěl políbit

Když mluvím se svou cis­-hetero kamarádkou o lásce mezi Lesjou Ukrajinkou a Olhou Kobyljanskou (i ony psaly na začátku 20. století), narážím na mírný odpor. O vztahu mezi těmito spisovatelkami víme díky jejich vřelým dopisům, v nichž se navzájem oslovovaly láskyplnými jmény. „Četla jsem i jiné dopisy Lesji Ukrajinky, a když psala bratrovi nebo mámě, znělo to stejně srdečně,“ zpochybňuje mou interpretaci kamarádka.

Podle učebnic a oficiálních pramenů nebyl nikdo z ukrajinského spisovatelstva 20. století ne­-cis nebo ne­-hetero. Právě to by však mělo být předmětem pochybností, protože je to v rozporu s teorií pravděpodobnosti i sociologickými statistikami. „Někdo by někoho chtěl políbit, pohladit a tolik mu toho říct,“ psala Lesja Ukrajinka Kobyljanské. Lidé však vyžadují stoprocentní důkaz. Dokud se spisovatelka nevrátí z onoho světa a neudělá veřejný coming out, neuvěří. A i kdyby to udělala, přibyla by v její biografii jen jedna věta, která by se do učebnic stejně nedostala.

„A změnilo by se něco, kdybychom se dozvěděly, že byla lesba?“ začne zase někdo. No ano. Změní to dějiny, do nichž byla vepsána.

Přepisování dějin

Dějiny se přepisují neustále a s jistou pravidelností – po pádu režimů i s novými generacemi historiček a historiků, kteří interpretují minulé události z pohledu současné společnosti. Pokud tedy cítíme alespoň částečné oslabení „režimu“ patriarchátu a heteronormativity, můžeme se připravovat i na reinterpretaci queer dějin. A nemusíme ani čekat, až na to bude připravená celá společnost.

Hannah Baer v knize Muzeum sebevražd jedné trans holky (2019, česky 2025) cituje psychiatra a spisovatele, který tvrdí, že soudobé kategorie nemůžeme libovolně přenášet do různých dějinných období. Autorka se zastavuje také u Foucaultova závěru, že pojem „homosexualita“ vznikl až v 19. století. Otázka, zda můžeme osobu žijící v 16. století nazývat gayem nebo lesbou, sice není vyslovena přímo, ale je v textu přítomná. Pokud by to totiž nebylo možné, jak bychom jako ne­-cis a ne­-hetero ženy mohly psát vlastní dějiny, které sahají mnohem dál do minulosti než jen do 19. století?

Queer časovost není tak úplně lineární. Proto mi pravidelné návraty ke stejným událostem a osobnostem v dějinách připadají spíše jako proces zdravého znovuzakořenění než jako nezdravé zacyklení. Jistě, je problematické předpokládat něčí gender nebo sexualitu jen podle fotografií či dopisů starých sto let. Jenže přesně to se neustále děje, když někdo tvrdí, že Lesja Ukrajinka byla heterosexuální nebo že Emily Dickinson a Sue Gilbert byly jen nejlepší kamarádky. Mnohem problematičtější se zdá být samo výchozí nastavení (presumpce heterosexuality) a fakt, že pro jeho zpochybnění musí být vždy dodán solidní balíček důkazů.

Skoncujeme s takovým dokazováním? Možná to na nás záleží víc, než si myslíme. Co kdyby existoval konsenzus, že ty důkazy nikomu nedlužíme?

Chloe měla ráda Olivii

Těžko si představím někoho, komu by jména Romeo a Julie nic neříkala. Ale komu dnes něco řekne, když zmíním Chloe a Olivii?

„Chloe liked Olivia,“ čte protagonistka Vlastního pokoje (1929, česky 1998) od Virginie Woolf ve fiktivní knize autorky, kterou si Woolf rovněž vymyslela. Nikdy předtím její čtenářka nic takového v literatuře neviděla. Je to jeden z klíčových momentů eseje, po němž následuje pasáž o tom, jak byly až do doby Jane Austen všechny ženské postavy v literatuře zobrazovány výhradně skrze jejich vztahy s muži. Neměli bychom si větu „Chloe měla ráda Olivii“ navždy zapsat do paměti stejně jako „Být, či nebýt“ nebo „Byl pozdní večer – první máj“?

I když vás teď historka o Chloe a Olivii zaujme, za deset let si ji pamatovat nebudete. Ale věty od Shakespeara nebo Máchy ano. I před mým zrakem se pravidelně objevují nová a nová jména umělkyň, ale pokud nezačnu pátrat hlouběji, studovat jejich biografie a díla, mluvit o nich a psát, v mé paměti bohužel nezůstávají. Dvě hodiny ukrajinské a dvě hodiny světové literatury týdně po dobu sedmi školních let, tedy celkem zhruba 980 hodin věnovaných z 95 procent píšícím mužům, vytvářejí příliš velkou konkurenci tomu, co si mohu dovolit nastudovat ve volném čase v dospělosti.

Vzít si to všechno zpátky je i proto téměř nemožný úkol. Ještě dlouho zůstanou queer umělkyně modernismu zájmem omezeného počtu lidí, z nichž většinu – nepřekvapivě – tvoří ženy nebo queer lidé. Jejich vědecké úspěchy jsou často zpochybňovány a témata, jimiž se zabývají, nebývají brána jako „opravdová věda“. Zájem o ženy, které tvořily ve stejné době, se stejnou vášní a stejnou kvalitou jako jejich mužští kolegové, je zkrátka pořád ještě niche. Jako by znalost jejich jmen, biografie a tvorby byla jen intelektuální kink.

Autorka je básnířka, feministka a queer.