Angloamerický básník a literární kritik W. H. Au­­­­den se v jednom eseji ze čtyřicátých let 20. století vysmívá časté snaze kritiků třídit básníky podle generací. „Zdá se, že je brzy začnou označovat podle roků jako modely aut,“ píše Auden a zároveň se pozastavuje nad tehdejším inflačním používáním slova současný: „Moji současníci jsou prostě všichni ti, kteří jsou na světě v době, kdy žiji, ať jsou to nemluvňata, nebo století starci.“ Když čteme novou sbírku hudebníka, divadelníka a básníka Tomáše Procházky Stellio maior, musíme uznat, že i v dnešní době jsou termíny „generace“ a „současnost“ velmi prostupné.

Procházka je ročník 1976, a přitom se dotýká témat (periferní mikrosvět, environmentální problematika, decentralizace viděného), která jsou v soudobé české poezii příznačná pro nejmladší básníky, jako jsou například Lubomír Tichý, Sufian Massalema nebo Olga Wawracz. U Procházky se však nejedná o žádné dobové okouzlení novým materialismem či posthumanismem. Tyto motivy jsou do jeho hudební i divadelní práce (Procházka je frontman a textař skupiny B4 a spoluzakladatel Handa Gote Research & Development) organicky vrostlé a lze je sledovat kontinuálně. O jeho nové sbírce tedy nemůžeme striktně prohlásit, že je současná. Možná je nadčasová, nebo lépe řečeno jaksi vyvázaná z toku času.

Místo kokrhání…