V otevřené soutěži Pražského Quadriennale 2027 nedávno zvítězil projekt Dům uměleckého uskupení Handa Gote (viz rozhovor v A2 č. 4/2014), které jste před více než dvaceti lety spoluzaložil. Jakým způsobem ho plánujete realizovat?

Projekt se zabývá pamětí architektury i technologie a jako většina našich projektů ukazuje věci, které byly pro lidskou civilizaci v minulosti zásadní, ale teď už jsou staré, překonané a nepotřebné. Zároveň jsme s nimi pořád spojeni, ačkoli si to často nechceme přiznat. Půjde o zmenšeninu neolitického domu a uvnitř bude instalace sestavená ze staré divadelní a audiovizuální technologie. Propojením technologie a umění se zabýváme od začátku činnosti skupiny v roce 2005, ale naše hlavní téma je paměť.

Proč zrovna paměť?

My říkáme paměť, ale někdy se tím myslí možná spíš tradice, kontinuita nebo historie. Paměť nám zní líp – je to primárně soukromá, osobní věc, což odpovídá měřítku, v němž jsme zvyklí pracovat. Cítíme respekt k našim předkům, k tomu, co dokázali, k věcem, které vymysleli. Nejde o žádné retro – tuhle nálepku nesnáším. Výraz „retro“ používají většinou lidé, kteří vám chtějí něco prodat.

V loňském roce jste vstoupil do české literatury jakožto autor sbírky Stellio maior (viz recenzi v A2 č. 5/2026). Divadlo považujete – s odkazem na Jana Švankmajera – za „magickou operaci“. Co je pak podle vás poezie?

Poezie je taky magická operace. Magická v tom smyslu, že se jedná o komunikaci s publikem, se sebou samým, ale i s duchy předků či s jinou dimenzí.

Vnímáte divadlo, popřípadě psaní poezie jako určitý druh rituálu?

Já se snažím výraz „rituál“ vůbec nepoužívat, protože dneska se tak označuje opravdu každá blbost – viz třeba saunové rituály. Divadlo pro mě ale určitě je svého druhu duchovní praxe. V devadesátých letech jsem dělal takové to „normální“ divadlo, v němž se pracuje s textem, postavami a situacemi, ale tam jsem se spíš trápil a nedávalo mi to příliš ­smysl. Potřebuju, aby divadlo mělo transcendentální rozměr, ale kdykoli se o tom začne mluvit, zní to většinou blbě, asi jako ten saunový rituál. Takže o takových věcech spíš nemluvíme a raději říkáme, že naše tvorba má několik rovin – některé chápou všichni, jiným rozumíme jenom my a dalším ani my ne.

S psaním to mám podobně. Jsem schopen ledacos naťukat do počítače, když je potřeba, ale aby to pro mě v dlouhodobějším horizontu mělo smysl, případně aby mě to někam posouvalo, musím se na něco napojit. Na nějaký egregor nebo kolektivní paměť. A stejně to funguje i s hudbou. Se skupinou B4 jsme asi deset nebo patnáct let jen improvizovali; ale ani označení „improvizace“ vlastně nesedí – hraní nebylo založené na zajímavé instrumentaci nebo hráčských výkonech, ale na repetici a pomalých změnách. Nápady jsme nepotřebovali. S obdobným přístupem jsem v minulosti vystupoval i sólově. Používal jsem no­-input mixpult, tedy systém bez externích zvukových zdrojů, využívající ruchy mixážního pultu a připojených efektů zesílené zpětnými vazbami – zvuk vznikal de facto z ničeho. To je cesta, která obchází nápady, techniku i mistrovství.

Pro současnou českou poezii je dobře, když do ní vstoupí autor, který k ní dosud neměl přímou vazbu – není zatížen lyrickou tradicí ani osobními animozitami a jednoduše nedělá nic jiného, než že píše. Proč jste s vydáním své básnické sbírky tak dlouho otálel?

Já měl prostě jinou práci. Ne že by teď zmizela nebo jí bylo míň, ale znovu jsem pro sebe objevil psaní jako mentální disciplínu a snažím se udělat si na něj víc času. Při psaní musím sám sebe zpomalit a hlavně vypnout multitasking, což je něco, co už jinak skoro neumím. Takže je to možná i druh zdravotní aktivity. Jakkoli mě baví tvořit společně s dalšími lidmi a za tvůrčí kolektivy, ve kterých působím, nepřestávám být vděčný, zřejmě taky potřebuju dělat něco sám – myslím, že to částečně přichází s věkem. Ale přijde mi, že jsem psal a píšu pořád, posledních deset let určitě hodně intenzivně, i když texty jiného druhu, spojené především s divadlem. Anebo texty pro kapelu, které mi vždycky zaberou dost času, jelikož na ně kladu vysoké nároky. Mezi alby naštěstí míváme dvou­- až tříleté mezery, takže něco napsat stihnu. Ale poezie nemusí být nutně zaznamenaná v básnických sbírkách. Myslím, že v divadle ji s Handa Gote dlouhodobě provozujeme.

Také si myslím, že je občas na škodu vázat básně do knih – je to jako dávat květiny do vázy. Máte při psaní nějaký ustálený zvyk?

Asi ani ne. Když vím, co psát, můžu to dělat kdekoli a kdykoli, i po větách. Ale pokud teprve hledám flow, potřebuju čas, abych mohl jen tak sedět u stolu a něco si zkoušet. Většinou se něco začne dít až následující den.

A jak se pozná, že se něco začne dít? Kanadská básnířka Anne Carson to v jednom ze svých esejů popsala tak, že se jí v hlavě začne naklánět jezírko myšlenek sem a tam…

Chcete ze mě vytáhnout metodu, ale já žádnou nemám. U Stellio maior jsem si jenom představoval konkrétní místa a pozoroval je. Vlastně je to taková kronika paralelní historie. Vedle toho jsem sledoval pár motivů, kterými jsem jednotlivé části propojoval. Všechny texty průběžně edituju až do chvíle, než začnou doopravdy fungovat, pak se to často vlastně dopíše samo. Někdy myslím, že něco píšu, ale zjistím, že ve skutečnosti píšu něco jiného. Když si srovnám směr, začne to dávat smysl. Já nechci, abych to psal já – chci, aby se to psalo samo.

Pohybujete se na pomezí různých uměleckých disciplín. Jste textař a frontman skupiny B4, působíte ve zmíněném uskupení Handa Gote a vystupujete jako herec, improvizátor či zvukový umělec. Je pro vás práce s lyrickým materiálem něčím specifická, nebo v ní naopak zúročujete postupy a zkušenosti z jiných médií či tvůrčích oblastí?

Divadlo je kolektivní činnost a panuje v něm disciplína. Věci se musí dokončovat, je třeba neustále hlídat deadliny, hraje se, i když je někdo nemocný – prostě systém „do or die“. Asi to mám i při psaní nastavené podobně: když už něco rozepíšu, chci to dokončit, abych si to mohl odškrtnout a odpoutat se od toho. Ale všechny věci, které dělám, se navzájem prostupují, jedna ovlivňuje druhou a často si ani nevšimnu, že přecházím ze žánru do žánru. Podle mě zastávám ve všech svých aktivitách stejný přístup: nezabývám se lineár­ním vyprávěním, příliš mě nezajímá příběh a snažím se nepoužívat metafory.

Vaše sbírka je prostorově ukotvena ve vašem rodišti, severočeském městečku Kamenický Šenov, kterému se říkalo Malá Paříž (jak zní název prvního oddílu knihy). Nepřezdívalo se tak náhodu i severočeským Teplicím?

Přezdívalo, v textu to i zmiňuju. Proč tomu tak je, nemám tušení, podle mě se v jisté době každé město chtělo porovnávat s Paříží. Do ní má dnešní Kamenický Šenov opravdu daleko, ale kdysi to bylo významné místo, spojené především se sklářským průmyslem. Když jsem byl dítě, tuhle zašlou slávu jsem ještě cítil, teď už po ní není ani památky.

Vznikly některé texty ze sbírky přímo v Kamenickém Šenově?

Asi ano, ale zpětně už to nepovažuju za důležité. Město, o němž píšu, stejně neexistuje – je to jenom místo v paměti. Ale stalo se mi, že jsem se o Vánocích procházel v místech, do nichž jsem umístil jednu událost v knize, a měl jsem intenzivní pocit, že si reálně vzpomínám, jak se to událo. Přesvědčil jsem sám sebe, že se to opravdu stalo.

S čím je spojena vaše nejstarší vzpomínka na rodné město? A patří vůbec vám?

Je jich moc – čolci v rybníčku na zahradě, křídlatková džungle za plotem, čtení časopisu Pionýr na seníku – a těžko říct, která je nejstarší. Když jste mě ale takhle nasměroval, vybavuju si jedno zimní ráno, kdy nás s rodiči probudila divná rudá záře za okny. Mysleli jsme, že hoří náš dům, ale hořela chalupa za naší zahradou. A tahle vzpomínka se mi nějak spojila s matčiným vyprávěním, jak jako pětiletá sledovala z dálky hořící Drážďany. Mám tak v sobě uloženou falešnou vzpomínku na to, jak jsem v roce 1945 sledoval bombardování Drážďan. Kromě toho mi moje babička Anna dávala číst svázané časopisy ze začátku 20. století a já je četl, jako by to byly aktuální zprávy, takže se mi časové roviny už v dětství hodně pomotaly.

V doslovu ke knize uvádíte, že mezi prvním a druhým oddílem existuje výrazný časový rozestup. Z jakého důvodu jste se rozhodl tyto části spojit do jednoho celku?

To mi navrhl editor Lukáš Jiřička. Já měl pocit, že k sobě moc nepatří, ale on mě přesvědčil. V tu chvíli jsem začal texty nahlížet jinou optikou a uvěřil jsem, že to spojení funguje. Na samostatné vydání jsou oba oddíly příliš krátké a dopisovat k nim něco dalšího se mi nechtělo.

A skutečně je v každé knize jiná rukodělná grafika od Juraje Horvátha?

Juraj vyrobil sadu razítek, která se v knihách různě střídají. Já při razítkování nebyl, ale vydavatel Robert Smolík tvrdí, že v posledních knihách jich je víc, snad dokonce všechna. Juraj Horváth v Kamenickém Šenově studoval střední školu, takže jsem měl jasno, že ilustrace musí dělat on. Jsem moc rád, že souhlasil a že se to povedlo.

Líbí se mi, jak ve svých textech dokážete bezelstně popisovat realitu českého venkova. Všímáte si, jak soukromý i veřejný prostor duní blbostí: zateplování domů, instalace plastových oken, likvidace malých prodejen v důsledku výstavby supermarketů a tak dále. Bolí hodně tohle sledovat?

Zateplování jako takové špatné není, ale polepit starý barák polystyrenem, to je prostě vražda domu – zničení všeho, čím se podílel na duchu místa. Já vyrůstal ve městě, které z velké části vypadalo stejně jako před válkou – lidi neměli peníze a staré domy prostě nechávali být. V obci se vyměnilo obyvatelstvo, ale domy zůstaly stejné, jako svědkové doby. Radikální proměna začala až ve chvíli, kdy se v okresním městě otevřel hobby market. Pro mě je opravdu trochu bolestivé sledovat, jak mizí velká část paměti města, ale chápu, že místní obyvatelé dávají přednost praktickým stránkám života.

V části obce, kde bydlím, je díky nějaké anomálii většinu dní v roce mlha. Zní to divně, ale když si na to člověk zvykne, začne na tom být závislý. Alespoň mně se to stalo. Procházet se v mlze má velké kouzlo – i proto, že některé detaily, třeba právě ty nové polystyrenové fasády, zůstávají skryty. Někdy je mlha tak hustá, že není pořádně vidět ani město samotné. Říkám si, že se tady mlha drží jistě po staletí, takže město vlastně vypadá stejně jako v době, kdy ještě neexistoval polystyren.

Druhá část sbírky, po které je pojmenovaná celá kniha, mi v něčem připomněla poetiku Ivana Wernische, v níž je skutečnost jen slabým odrazem reality. Sám Wernisch to hezky shrnul slovy: „Já si zapamatuji hlas, slova však nikoliv, jen příběh. A ten­­-li pak komukoliv opakuji – jako by se mně samotnému přihodil, ale neříkám ho svým hlasem.“ Vy doslova píšete: „Všechno co se tu říká – nemusí být vždycky pravda“. Máme si tedy při četbě knihy vůbec pokládat otázku pravdivosti?

To asi ne. První oddíl, to je takové moje pozorování s lehkou fabulací, ale druhá část je už zcela vybájená psychedelická verze téhož prostoru. Místním Němcům se zjevují fragmenty jejich temné budoucnosti, ale nikdo z nich jim zatím nedokáže porozumět. Zároveň mám pocit, jako bych to sám zažil. V textu jsou nicméně zachyceny i události, které se skutečně staly, a vlastně jich tam je docela dost. V prvním oddílu jsem například zachytil různé fragmenty z vyprávění mé matky, která před dvěma lety zemřela. Srovnání s Ivanem Wernischem mě těší, a zároveň i trochu děsí. Mám ho rád, ale jeho epigonem bych být nechtěl.

Vaše matka možná měla s Wernischem společnou zálibu ve vyprávění historek. Žila celý život v Kamenickém Šenově?

Těch historek je určitě míň, než bych si přál. Máma byla z česko­-německé rodiny, ale nehlásila se k tomu; německý živel u nás přítomný nebyl. Nejsilněji ho vlastně reprezentovala naše sousedka, pravá sudetská Němka, která se nikdy nenaučila česky. Moje babička přišla do Šenova za prací někdy kolem roku 1925, matka se tam už narodila. Já jsem německý původ taky neprožíval, ale od jistého věku jsem si začal všímat, že se na mně začíná projevovat. Třeba tak, že chodím přesně na schůzky a divím se, že ostatní ne, nebo tím, že mám slabost pro takový ten typický německý kýč: obrázky s dřevěnou chaloupkou v údolí a podobně. V Německu jsem krátce žil v roce 1998, ale bohužel jsem se nikdy pořádně nenaučil jazyk. Když člověk nahlíží do místní historie, německému vlivu se prostě není možné vyhnout. Ale z označení Sudety se v podstatě stala komerční značka, a já bych se nerad na tomto vytěžování atraktivního tématu vezl.

To, o čem tady mluvíme, je trochu jiný typ uvěřitelnosti, než jaký je v soudobém uměleckém prostředí vyžadován. Mám na mysli trendy, jako jsou metamodernismus či autofikce. Občas v nich postrádám princip významově hravého odlehčení. Přijde mi, že vaše poetika se moc vážně nebere, a za mnoha básněmi cítím náznaky potutelné ironie, případně humoru. Čtu to tak správně?

Humor je v mém psaní určitě obsažen, ale není pro mě důležité, aby se mu někdo smál. A netrápí mě ani, když si ho někdo vůbec nevšimne. Autofikcí vůbec nemám potřebu se zabývat. Je to módní pojem, který se na mé psaní nejspíš aplikovat dá, ale já se mu radši vyhýbám. Všechny podobné nálepky, které se náhle začnou jevit jako neuvěřitelně přesné a aktuální, jsou pro mě především past, do které nehodlám spadnout. Možná jsou potřebné a přirozené pro ty, kteří se dívají do budoucnosti a chtějí ji už dnes artikulovat. Anebo se s jejich pomocí ujišťujeme, že jsme součástí něčeho většího, co se děje právě teď, že jsme tu správně. Mě zajímá minulost, kontinuita a paměť a všechno, co pro psaní potřebuju, je už v jazyce obsaženo.

Které další básníky nebo básnířky máte rád?

Rád čtu Pavla Novotného, Petra Borkovce, Sráče Sama, Milana Kozelku nebo starší poezii Egona Bondyho. Jsem nadšený příznivec nebo snad přímo uctívač textů Oldřicha Janoty. A taky si občas užívám čtení poezie z 19. století, miluju třeba číst nahlas Slávy dceru.

Přiznám se, že Slávy dceru jsem nesnášel. Na bohemistice jsme se na ní učili daktylský hexametr. To nebyla literatura, ale matematika – a ta, jak říká básník Josef Vondruška, blbne mozky. Jak jste Kollárovu dílu přišel na chuť?

No jasně, to je matematika. Matematika je jazyk vesmíru!

Přesně tohle tvrdil ruský futurista Velemir Chlebnikov, který se také čte dost složitě. Ale utíkáte mi od odpovědi…

Mě na tom opravdu nejvíc baví ta matematika. Já bych něco podobného nikdy nedokázal napsat, protože tento druh disciplíny v sobě nemám. Když to čtu, samozřejmě vnímám, že obsah je vlastně divný – třeba jak se Tatry syn má přimknout k dubisku, to je teď zase smutně aktuální –, ale po chvíli se přestanu soustředit na význam a vnímám jen to, jak řeč plyne a co se mnou její rytmus dělá. Je to jako zaklínadlo, které nezaklíná obsahem, ale formou.