Vaše práce se zabývá identitou, genderovými zkušenostmi a stereotypy vnucených rolí. Pokud tomu dobře rozumím, obracíte tradiční perspektivy moci a stavíte muže do zranitelných a objektivizovaných pozic, abyste kriticky zkoumala hegemonické narativy, ve kterých žijeme, jako je patriarchální systém, předepsané genderové role a konstrukce maskulinity.

Vaše interpretace je velmi blízko, ale já bych ji mírně posunula. Nezajímá mě pouhé otočení mocenských struktur, to by stále znamenalo fungování v rámci stejné binární logiky. Více mě přitahuje vykořenění a vytváření situací, ve kterých se kolektivní mužské tělo stává nestabilním, odhaleným, rozpolceným mezi silou a křehkostí. V tomto rozpolceném stavu se hegemonické narativy začínají hroutit. Kolektivní mužské tělo v mé práci funguje jako sociál­ní konstrukt pod tlakem. Nese na sobě tíhu historie – militarizaci, disciplínu, produktivitu, soupeření –, ale jakmile je umístěno do performativního rámce důvěry, vytrvalosti nebo mlčení, odhaluje svou zranitelnost.

Moje pozice coby ženy­-umělkyně není neutrální. Pohled, který konstruuji, je ovlivněn ženským vnímáním a životními zkušenostmi v patriarchálních systémech, ale je také formován queerness jako metodologickým postojem. Svou tvorbu chápu jako součást postfeministické reality, v níž identita již není stabilní, ale neustále se o ní vyjednává. Namísto zaujímání pevných pozic pracuji z prostoru transidentity, a to nejen z hlediska genderu, ale také v rámci neustálého překračování rolí, kategorií a očekávání. Queer metoda je pro mě metodou nonkonformity, záměrným odmítáním úplného začlenění se. Je to síla nepřizpůsobivosti.

Vaše formální vzdělání zahrnuje kresbu a performativní umění. Jak ve své praxi propojujete zrovna tato média?

Moje tvorba se vyvíjela prostřednictvím putování, a tím myslím jak přesuny fyzické, tak i myšlenkové, imaginativní a mediální. Začala jsem výstavami klasických kreseb, při nichž jsem se pohybovala po různých místech, což mi umožnilo rozšířit mé chápání místně specifických kontextů, prostoru a způsobu, jakým jej obývají emoce. Tento pohyb po místech a myšlenkách neustále mění můj pohled na těla, prostor a kolektivní přítomnost. Mužské tělo, které jsem zpočátku zkoumala v kresbách, se později v performancích ukázalo jako silné zrcadlo společnosti. Nabídlo mi způsob, jak pozorovat sociální struktury, moc a zranitelnost. Zároveň jsem se vždy zajímala o queer tělo: v kresbách tělo přesahuje gender a pohlaví; je tím, co v něm vyčtete, nositelem významu v neustálém pohybu.

V rámci události Y: Haunted Realities I (Monument) bude vaše tvorba poprvé uvedena v České republice. Jaký máte pocit z realizace projektu Monument (Monument of Trust: Arena) v Divadle X10? Hraje architektonická podoba divadla významnou roli při jeho koncepční přípravě?

Uvedení projektu Monument v Praze není o jeho přizpůsobení konkrétnímu publiku, ale o tom, aby mohlo dílo fungovat jako zrcadlo a živý experiment. Každý kontext, každé publikum přináší svou vlastní energii a perspektivu a s každým setkáním odhaluje performance nové vrstvy. Je koncipována tak, aby dokázala reagovat, vést dialog a umožňovala vznik nečekaného.

Divadlo X10 je přesně ten typ prostoru, který jsem si pro The Arena představovala. Jeho půlkruhová struktura v kombinaci s industriál­ním charakterem rezonuje s původní koncepcí díla, které bylo navrženo pro haly Bělehradského výstaviště – prostoru, kterému nyní hrozí demolice. Performance byla koncipována jako jakési rekviem za město, jak si ho pamatujeme, město odolávající homogenizující síle korupce a brutality, která vyhnala lidi do ulic. Když v Srbsku začaly protesty, rozhodla jsem se od prezentace performance na tomto místě upustit, protože ulice samotné se již pro toto dílo staly tím nejnaléhavějším a nejsmysluplnějším prostorem. Myšlenka, prostor a naše společné záměry se okamžitě propojily.

Koncept Monument rozvíjíte od roku 2021. Mohla byste stručně vysvětlit, jak projekt vznikl a jak se vyvíjel?

Série Monument přirozeně vzešla z mé dřívější práce, zejména z projektu IN HIM WE TRUST. Přistupovala jsem k ní z pohledu biopolitiky, politické etiky a symbolických reflexí ženského vnímání, přičemž jsem se zabývala způsobem, jakým těla nesou jak historii, tak sociální očekávání. Projekt MONUMENT: NO ONE IS LOST začal jako zkoumání mužského těla ve vztahu k identitě a specifičnosti místa, s tematickou reflexí současné doby, jejích postapokalyptických podtónů a dojmu, že svět, jak ho známe, spěje ke svému konci. Zajímalo mě, jak mohou jednotlivá těla, uspořádaná kolektivně, unést a reflektovat tato pnutí, projevovat jak křehkost, tak odolnost, a zároveň umožnit divákům konfrontovat se s jejich vlastními představami o svobodě, moci a etické odpovědnosti.

Jak pracujete s pojmem monumentu v performativní rovině a jakou roli v jeho současné podobě hrají těla, kolektivita a rozpad tradičních autorit?

To je zásadní otázka. Monument přítomný v mé tvorbě není jednotlivým objektem nebo pevně danou myšlenkou – je to objektiv, metoda, perspektiva, která se mění v závislosti na kontextu, místě a tělech, jež se na něm podílejí. Projekt vychází z dlouhodobého zájmu o rozpad klasického monumentu jako politické i symbolické formy. Tradičně monumenty předpokládají stabilní narativy, jednotné identity a vertikální struktury autority, povyšují jednotlivce na garanty kolektivního významu. Ale v naší současné situaci, formované historickým obloukem patriarchátu a pozdním neoliberálním kapitalismem, se tato stabilita do značné míry narušila. Moc již nespočívá v jednotlivých postavách, ale rozptyluje se do systémů, infrastruktur a mechanismů, které řídí chování, předpovídají výsledky a normalizují krize.

V tomto kontextu prochází patriarchální postava muže, která je historicky nositelem autority a monumentality, paradoxní transformací. Symbolicky zůstává postavou ústřední, ale po strukturální stránce je vyprázdněná. V mých performancích kolektivní mužské tělo neprojevuje dominanci. Odhaluje svou vyčerpanost, nestabilitu a způsoby, jakými patriarchální normy omezovaly a utlačovaly nejen ženy, ale i samotné muže. Mužské tělo nese následky těchto norem a prostřednictvím díla se tato skutečnost stává viditelnou. Těla se jeví nikoli jako vertikální monumenty, ale jako dočasné konstelace, nakloněné, podpírající, bloudící, nesoucí zátěž. Tvoří architektury bez centra, monumentalitu spíše ve fázi procesu než v pevné formě.

Jedním z témat, na které událost Y: Haunted Realities I (Monument) odkazuje, je korupce. Projekt Monument vznikl v Srbsku a vyvíjel se i v průběhu masivních protestů trvajících od listopadu 2024. Je fenomén korupce také jeho součástí?

Občanské protesty v Srbsku po listopadu 2024 měly pro mě jako občanku i umělkyni hluboký význam. Ztělesňují boj za nejzákladnější lidské hodnoty, jako je důvěra, solidarita a odpovědnost. Ve světě ovládaném bezvýznamností, krizemi smyslu, apatií a amorálností se tento boj jeví jako křehký, téměř utopický, ale přesto je nesmírně cenný. Monument se stává symbolickým gestem, nikoli naivní nadějí, ale pečlivým pozorováním systému, který již zkolaboval, systému, jehož pravidla a normy kdysi omezovaly těla, touhy a myšlení. Zároveň ukazuje na alternativní možnosti založené na péči, empatii a kolektivní odpovědnosti, což je obtížná, ale nezbytná průprava pro to, abychom si dokázali představit, jak by společnost a jednotlivci mohli jednat jinak, společně, ve světě, kde již neplatí staré jistoty.

Kurátor a kurátorka události Y: Haunted Realities I (Monument) vyjadřují jejím prostřednictvím obraznou podporu všem, kteří od listopadu 2024 vyšli v Srbsku do ulic. Může podle vás umění pomoci – přispět k podpoře empatie a solidarity s lidmi bojujícími za svá práva?

Jak nám připomíná James Baldwin: „Ne všechno, čemu čelíme, lze změnit, ale nelze nic změnit, dokud tomu nečelíme.“ Empatie začíná tím, že něčemu čelíme a odmítáme to popírat. Umění může vytvářet situace, ve kterých jsme nuceni se dívat, a tím pádem i cítit. A možná je právě společné cítění první formou kolektivní akce.