Vystudovaná zahradní architektka, spisovatelka a vizuální umělkyně, známá také pod jménem Efemér, svůj vztah k Sudetům zkoumá už deset let. Činí skrze otevřená setkání či slavnosti a tímto způsobem vytváří staronovou identitu kraje.

Lucie Králíková. Foto Bet Orten
Léta jste působila v Brně, ale nyní už jste dlouho na „severu“. Jak se vám povedlo zakořenit v Blankensteinu (Blansku v Čechách)?
Poprvé jsem vstoupila do našeho starého kamenného stavení po Němcích na konci roku 2016. To místo mě okamžitě uchvátilo, i když jsme tu mohli trávit vždy jen pár dní, protože v domě nebyla elektřina ani voda. V roce 2020 se nám po šílených peripetiích podařilo vyvrtat studnu a pořídit nádrž na dešťovku. Konečně jsme přestali být závislí na městě. Záhy nato přišel covid. Zůstali jsme tady na kopci ponoření do ticha a samoty. Shodou okolností se mi v tomto čase dostala do rukou kniha od Henriho Bosca Měsíční paprsek v dlani. Hlavní hrdina románu Martial Malicroix odchází z domova, aby splnil závěť svého zemřelého strýce. Musí strávit úplně sám osmdesát dní na pustém ostrově. Ocitá se stejně jako já v neznámé krajině a jeho jediným útočištěm před zimou je stará dřevěná chalupa. A tak jsme se společně s Martialem vzdali pohodlí civilizace, abychom objevili mnoho nových radostí. Poslouchali jsme spolu oheň v kamnech a podnikali dlouhé průzkumné procházky se svými psy. Z těch cest jsem se vracela s kapsami naplněnými různými tajemnými předměty po dávno odsunutých obyvatelích. Byl…Článek je přístupný předplatitelům*kám.