Zajímalo by mě, jestli je to pocit archetypální: totiž taková ta tajná, skrytá touha zjistit, že je člověk neplodný.

A to se pak divím, že nemůžu psát.

+

1. ledna těsně před půlnocí čtu z notebooku, obrazovka září do potemnělého pokoje a ne­únavné tělíčko můry se dobývá dovnitř do textu. Je to pohled tesklivý, můra se snaží číst. Krouží kolem počítače a snaží se o text v něm ohřát. Kéž by raději mířila k zářivce.

Spálit se o souvětí je násobně zdlouhavější, i když neméně zaručená smrt. Nepřeju jí to. Co hůř: sama se přes její křidélka špatně orien­tuju v textu.

+

13. ledna: Občas ji přepadne myšlenka na výplňková slova: fascinují ji. Slova k zaplnění pauz, slova k získání času na přemýšlení, slova k zjemnění sdělení. Slova k ničemu, a přitom tak univerzální. Představuje si je jako opravdovou výplň, takovou masu tkání, zkrátka hmatatelný materiál. Hlásky jako čerstvě umíchaná malta. Jen se jimi neplní mezery mezi cihlami, ale lidé. Kůže člověka je při správném úhlu a světle občas průsvitná, a tak na kratičké chvíle dokáže i u cizích zahlédnout, co je asi tak uvnitř.

Při jízdě vlakem pokoutně poslouchá cizí rozhovory a přiřazuje: támhle sedí jedno teda vedle jednoho…