Klára Černá

Lampy dnes ulice. Šepot dnes šero.

Zpráva o pobytu

Kryju si uši, hluk vlaku

rozrazí vzduch.

Smrt je mimo jiné

zcela explicitní. Uchopím ťa

za mŕtve rameno Váhu.

Stojatá voda, last minute dovolená,

pokoj, snídaně v posteli

už od večeře.

Závěsy nasáklé solí –

krásný modrý Dunaj

je moře s obzorem takovým,

aby se to dalo vysvětlit.

Co teď? Jednou jsi vyrostla

(můžeš sama jezdit na výlety)

a z tvého těla vzejde

zástup cínových vojáčků.

Poviem ti všetky umelé kvety,

čítaj ma ako literárnu postavu.

Prostor zaniká. Prostor zůstává.

Tři tuny mrtvé kůže.

Tolik je člověka v parketách.

Dopis muži se skleněnou lebkou

Muži se skleněnou lebkou,

doufám, že jsi necítil

těžkou tmu vědomí, které se ztrácí.

Zdává se mi o cizí tváři,

oči má z foukaného skla.

Muži se skleněnou lebkou – je to dávno,

ale jistě tě znám,

jako znám květinu

ve vedlejším bytě.

Muži se skleněnou lebkou,

jsi první posthumanistická bytost,

první kyborg. Tvoje kůže se sype tak,

jako bys byl naživu.

Myslím na tebe, muži se skleněnou lebkou.

Snad tě výbuch vyrušil

ze snu o milované osobě.