V dubnu se v Praze otevřel Dvorecký most. Nejenže je hezký, ale je také mostem z 21. století, protože po něm nejezdí auta. Jsou na něm k vidění i nové označníky zastávek MHD, které už nebudou červené, ale černé. Ve veřejném prostoru tak bude brzy černé nebo tmavě šedé asi úplně všechno – od veškerého mobiliáře a fasád nových i historických domů přes interiéry občerstvoven a obchodů a jejich vývěsní štíty až po střechy. Už i mnozí architekti upozorňují, že šedočerného šílenství je přece jen trochu moc a že tato „barevná“ kombinace začíná být out. Český maloměšťák se ale nezastaví, dokud celé město nebude vypadat jako skrumáž skladů u D1.

Kde se vzala představa, že barvy a pestrost představují nevkus, je mi záhadou – určitě ale nemá oporu v žádném modernistickém stylu 20. století, jelikož všechny s barvami výrazně pracovaly. Staré fotografie měst a interiérů působí nostalgicky útulným dojmem nejen proto, že jsme kdysi byli mladší a svět ještě nehořel, ale i proto, že veřejný prostor byl mnohem barevnější. Vždyť i v přírodě se vedle sebe běžně vyskytuje mnoho barev, a ještě z toho nikdo ne­­oslepl. Určitě není třeba truchlit, že z ulic mizí brčálově zelené koše nebo nehezké reklamní lavičky, ale proč nový mobiliář nepracuje třeba s (pro Prahu typickou) červenou, klidně v kombinaci s černou či šedou? Jsem ochotna přijmout argument nízkoúdržbovosti, ale aspoň o nějaké barevné prvky bychom se snad postarat zvládli. Takhle vidím jen absenci fantazie a tvořivosti.

Možná tak nezbývá nic jiného než guerilla. Nežinýrovala bych se a rovnou kontrovala nejvyšší ligou – pojďme se inspirovat Friedensreichem Hundertwasserem! Věřím, že až bude na každé lavičce mozaika, na zastávkách kopulky, v ulicích barevné sloupky a z domů poroste křoví, budeme se v ulicích všichni cítit mnohem líp!