Báseň jako ornament skutečnosti

„Autor obdržel v roce 2007 Cenu F. X. Šaldy“ – reklamní (para)text zapletený do Hřebenů a téměř překrývající autorovu vlastnoruční ilustraci sděluje, že knihu nenapsal jen básník, ale i – oceněný – literární kritik. To sugeruje jistou perspektivu: číst Štolbovu poezii na pozadí jeho kritiky.

Poezie a literární kritika tvoří dva autonomní kódy. Avšak to, že kritik píšící poezii prosazuje určitý básnický modus, zakládá předpoklad, že se jej pokusí přetavit ve svůj básnický text. K jakému soudu opravňuje zjištění, že postulované principy neregulují jeho psaní? Tato skutečnost je irelevantní, oba kódy si ponechávají svou vlastní, vzájemně nepřevoditelnou hodnotu, přičemž ani o integritě tvůrčí osobnosti nelze nic říci. O čem máme uvažovat, vypozorujeme-li naopak jasně narýsované souvislosti? Oba – i nadále svébytné – kódy na sebe vrhají světlo, které umožňuje ptát se po povaze poezie v souvislosti s kritickými postuláty, jež se v ní zračí a jež mohou být ve vztahu k ní hodnoceny.

Šifra umožňující rozumění

Kriticko-básnické (anebo básnicko-kritické) myšlení Jana Štolby je orientované na logos. Hovoří o vidění, které však nabízí v jednoduchém prvočtení. Vidění, spojené s tradičním konceptem autenticity, je nahlédnutím skutečnosti a jejím převedením do – sémanticky nabité – básně. Štolba postuluje dualitu předtextového a textu, přičemž text je pouhým médiem. Vidění vylučuje určitý typ obrazu a vposledku gesto, neboť gesto více či méně směřuje k fikčnímu, do sebe se propadajícímu světu či jazyku odkazujícímu k sobě, překrývajícímu poznání a rozostřujícímu vidění. Text tedy není autonomní, neexistuje sám o sobě, ale vždy jakožto odkazující mimo sebe, resp. před sebe. Jeho svébytnost autor označuje přiléhavým výrazem demiurgičnost: slovo nesmí být demiurgem světa – text nesmí být (s)tvořený. Jazyk nabývá estetickou funkci jen tehdy, má-li zároveň funkci pojmenovací a poznávací. Forma jako by byla podružná – jako by byla ornamentem vždy, když se nevyznačuje bezpříznakovými prostředky, vemlouvajícími zdání přirozenosti a bezprostřednosti. Štolba často vyzdvihuje redukci či rovnou vyloučení stylotvorné básnické „veteše“ (tropů, figur apod.). Obraz je třeba spoutat významem, neboť je to pouhý otisk předtextového – pokud neodkazuje mimo sebe, stává se vágním, nečitelným a oslabuje (sémantické) dění.

Básník má „svět (...) zaznamenávat, rozpoznávat či nazývat“, dospívat k „širší vizi ‚stavu věcí‘ tohoto světa“. Poezii je vlastní poznávací funkce a básnický akt je zaznamenáním viděného. Hovoří-li Štolba o subverzivnosti, nemá na mysli podrytí čtenářova seberozumění – to je naopak třeba prohlubovat odkrýváním různých významů skutečnosti. Šifra – zpřítomňující „tajemství jsoucna“ – řád netvoří, nýbrž v jeho různých vrstvách „osvětluje“ – proti hermetické šifře stojí šifra, v níž je přítomen kód, umožňující rozumění. Fikční svět básní je tedy výrazně závislý na aktuálním světě.

Touha po přirozenosti

Část básní Hřebenů se vyznačuje vysoce „autentickou“ – neuhlazenou, dynamickou, fragmentární (enjambement, občas vnitřní rým, výčty, osamostatňování slov, útržky cizích výpovědí, střídá­ní různě dlouhých veršů) – formou. Štolbovo vidění je konkrétní: konkrétní věci v konkrétním prostoru. Texty chtějí zprostředkovat předtextové, a tak autor jednak šetří (vposledku deautentizujícími) figurami i tropy a jednak má tendenci činit z obrazů nerozvinuté, parciální mikroplochy podřízené významu. Epiteta constans (kouzelný smích, smavé vědoucí oči, hedvábný noční déšť), neutrální genitivní metafory (tišina ulice, klín moře), bezpříznaková konkretizace abstraktního prostřednictvím vizualizace (blyštivá ztmavlá úzkost, vínové nedohledno), nahodile umisťované figury. Snaha o přirozenost či bezprostřednost se zračí též v neumělém rýmování („Labutě žijí v párech/ a v cárech mraků měsíc dělá// jakoby nic...“; „tak obrozensky rušným až je z toho/ krušno“; „prýmky hnědi pole kdo je tam dole/ obdělává”), stylizaci cizích výpovědí coby marginálií nehodných fixace písmem anebo v přespříliš lehké hravosti. Patrně proto, že podle Štolby je skutečno arytmické, se delší básně – mozaiky dějů, reálií, výpovědí – podobají rytmicky vágní, kompozičně nepromyšlené tříšti. Slova jsou pouhým pozadím, na němž vystupují jevy. Toto vybílené pozadí, pozadí „neumělých“ prostředků, k nimž autor tíhne, však nezakládá básnický modus, nýbrž báseň jako ornament skutečnosti.

„Poetická šifra“ Hřebenů odkazuje na existenciální přesahy spatřené v každodennu. Existenciálně otevřené jsou situace v krajině (horizont poukazující na situovanost) i v „uzavřeném“ prostoru města. Každodenno je zvláštní prostor, který je třeba zvýznamnit nejen tím, co se v něm klade, ale též jakýmsi zaklínáním („Byl jsem tam a sem tam/ zase nebyl// (...)// Kam padal ten popel/ kam padal tam padal“) anebo explicitním sdělováním („Tajemní/ žijem tu bez tajemství“; „přijít jsme nemuseli/ odejít budem/ muset“). Tyto „reflexe“ se stěží mohou rozptýlit v textech, v nichž význam nepřekrývají ani neutvářejí vrstvy výrazu a jež se furore přirozenosti snaží vymanit z „básnických šablon“. Ve sbírce se například objevuje motiv moře – autor chce docílit jeho sémantické obtěžkanosti: „moře dívám/ se na tebe a vidím najednou všechny jež jsi/ přetrvalo/ najednou chápu proč tu jsi dívám se ti/ do očí“. I navzdory antropomorfizaci, apostrofě a segmentaci do veršů zde vystupuje ze všech šablon, stylů, kánonů a nakonec i poezie, neboť touha po přirozenosti je rozmetává.

Otevřenost do nikam

Jan Štolba si cení odvahy všimnout si banalit. Především komorní texty mají vibrovat jemným existenciálním chvěním, jímž je prodchnuta všednost. Tyto básně ale až příliš často vrhají do bludného kruhu banality: „Nadšení rohožky po rozbláceném lijavci/ obrovský rujný spařený černý vůl// zpoza sousedova plotu se konečně/ rozhoupal a chce nás poctít návštěvou// A netuší/ že ještě nejsme doma“. Nejvíce arytmické je skutečno ve stavu své otevřenosti do nikam – především v tomto stavu je nalézají různí autentizátoři a jako vlastní nicotností přeplněnou, a tudíž neartikulovatelnou věc kladou na papír. Texty Hřebenů jsou transparentní, přesto si nemyslím, že je lze pokládat za zostřující zrcadlo, jež sebezhlíživému čtenáři, který se v nich má nalézt, poskytne prohloubený obraz. Na to je v nich příliš málo básnického účinu a příliš mnoho sterilizující oproštěnosti.

V Hřebenech Štolba zpodobil modus autenticity. Sbírka se nepovedla. Ale není to spíše tím, že autor nedisponuje dostatečným talentem a že básnický modus, který ztvárnil, podal pokřivený? Tento modus autenticity (ne pouhá autentizační strategie) není soběstačný – zde je třeba přitakat Štolbovi jako kritikovi, který jej nepokládá za modus, nýbrž za bytostnou negaci modu. Před textem začíná a před textem i končí. Básník netvoří ve fikčním světě ani v jazyce. Vystoupit z formy a hledat skutečnost v jejím „přirozeném stavu“ znamená zobrazit ji jako ornament sebe sama, vytvářet texty-opisy, poněkud zbytečně zaclánějící mezi čtenářem a „realitou“. Básně jsou pak jako řídké mřížky neschopné konstruovat, a tedy ani fixovat.

Autorka je bohemistka.