Vydávat dnes Shirerovy historické knihy je trochu jako „přicházet s křížkem po funuse“. Historické dílo Vzestup a pád Třetí říše vznikalo koncem padesátých let a dějepisectví od té doby značně pokročilo. Je však nutné uznat, že jde o práci skutečně klasickou, napsanou živým jazykem, která se českého vydání zatím nedočkala především z politických důvodů, a proto není úplně spravedlivé argumentovat, že je beznadějně zastaralá.
Když v devadesátých letech vycházely poprvé česky knížky Shirerova staršího současníka Christophera Dawsona o evropských dějinách, které byly mnohdy sepsány ještě dříve než Třetí říše, byly přijímány velmi pozitivně i našimi historiky. Vydavatel recenzované publikace se však možná měl více zamyslet nad otázkou, zda se už časy trochu nezměnily.
Na dvou židlích
Nutno poznamenat, že Shirerova Třetí říše není historickou prací v pravém slova smyslu. Autor je novinář s dějepiseckými ambicemi, což má na výslednou podobu práce zásadní vliv. Jeho knihu bych spíše označil za literaturu faktu, byť v tom nejlepším smyslu slova, protože Shirer pracuje s množstvím pramenů a jeho práce jsou kladně hodnoceny i vědeckou obcí. Když jsem si ale na úvodní stránce přečetl předmluvu překladatele Ludvíka Gréce, který vysokou kvalitu Shirerovy knihy dokládá (v poznámce neuvedeným!) citátem klasika Allena Bullocka o její fenomenálnosti, pojal jsem určité podezření. Bohužel se také potvrdilo. I při namátkovém průletu recenzemi knihy v odborných periodikách z počátku šedesátých let (International Affairs 1961, History of Education Quarterly 1961, American Historical Review 1962) se dá snadno zjistit, že mnohdy nebyly zdaleka tak oslavné, jak by se z překladatelovy předmluvy mohlo zdát. V posledně jmenovaném periodiku historik William O. Shanahan dokonce svou recenzi uvedl slovy: „Shirerova historie Třetí říše je žalostně nedostatečná. Rovněž její název je chybný. Je to v podstatě Hitlerův životopis, což je ale částečně legitimní přístup, protože nacismu nelze bez osobnosti Hitlera porozumět. Naneštěstí však životopisec v ničem neprohloubil naše porozumění Hitlerovi a jeho politické činnosti. Shirerovo monumentální vyprávění nepřekročilo úroveň běžného porozumění tématu…“ Obdobně se lze ztotožnit i s názorem recenzentky Elizabeth Wiskemannové v International Affairs, která prohlásila, že kniha sedí nešťastně na dvou židlích: na populární četbu je moc dlouhá a na vědeckou analýzu nedostatečná a povrchní.
Sám Shirer je v doslovu, napsaném dodatečně v roce 1990, o něco poctivější než překladatel v předmluvě. Alespoň v jedné větě zmíní, že reakce profesionálních historiků byly rozpačité. Nicméně následující půlstránku věnuje převyprávění pochvaly, kterou mu udělil klasik bádání o nacismu, oxfordský historik H. R. Trevor-Roper.
Dějiny velkých mužů
Větší oblibu než u historiků dnes kniha zřejmě získá mezi laickými zájemci. Pro odborníky totiž nesplňuje to, co by od ní očekávali především: alespoň kritický rozbor dosavadních výkladových schémat a nějakým způsobem zajímavé konceptuální uchopení tématu. Namísto toho autor předložil strhující „drama“, v němž vystupují desítky herců a ještě více statistů, které však není výkladem vzestupu a pádu Třetí říše, nýbrž spíše jen velkoryseji pojatým Hitlerovým životopisem.
Přestože si myslím, že přesně takhle by se historie dnes dělat neměla, zanechala ve mně kniha celkově pozitivní dojem. Ano, jsou to dějiny v podstatě bez jakýchkoli hospodářských a sociálních aspektů. Jde spíše o dějiny jednotlivců, velkých mužů a o snahu co nejdůkladněji rekonstruovat události velké i zcela podružné. Tento charakter knihy čtenář rozpozná hned v úvodních pasážích popisu Hitlerova nástupu k moci. Je zde rozehráno drama strategií generála von Sleichera, bývalého kancléře von Papena, stařeckého prezidenta Hindenburga a samozřejmě Adolfa Hitlera. Nenajdeme téměř ani slovo o tom, jaké měla Výmarská republika politické a sociální problémy, jaké byly dlouhodobé předpoklady nástupu nacismu (míním tím koncept zvláštní cesty německé modernizace – tzv. Sonderweg). V tom Shirer ulpívá leda na dosti banálně vyloženém stereotypu tzv. prušáctví (s. 91–94). Když se pak v dalších kapitolách autor k tématům, jako je například hospodářská krize, vrací, jeho výklad je žalostně chudý. Například když konstatuje tragédii hyperinflace v první polovině 20. let (s. 65–66), dozvíme se, co si o tom myslel Hitler a že obyvatelstvo pochopitelně reptalo, avšak vysvětlení, proč se vláda uchýlila k tomuto zdánlivě sebevražednému prostředku, již nenalezneme. Obdobně když autor hovoří o nástupu velké hospodářské krize, neopomene konstatovat, že „Hitler… neměl nejmenšího tušení, stejně jako ostatní politici té doby, co ji způsobilo“ (s. 129), ale u tohoto konstatování také zůstane, aniž by měl ambici jako historik nabídnout nějaké vysvětlení. Namísto toho se čtenář dozví detailní informace o tehdejších zákrutech Hitlerova života, včetně četných nahlédnutí do jeho intimních sfér.
Pohled staré lišky
Zcela typický je u Shirera smysl pro podrobnosti. To, co je ale v tomto případě míněno spíše jako výtka, však možná bude řada čtenářů považovat za klad. Je ovšem zarážející, že zatímco v knize chybějí jakékoli strukturální výklady (a pokud se objeví, tak vesměs velmi chabé), je autor na druhé straně ochoten věnovat například celé tři stránky hledání správného data, kdy Goebbels definitivně opustil řady stranické levičácké opozice Gregora Strassera a stal se bezvýhradným stoupencem Hitlerovým (s. 119–121). Nemyslím si, na rozdíl od autora, že je pro historii opravdu tak zásadní zjištění, zda k této události došlo 14. února 1926, nebo až 13. dubna 1926. Jde o marginálii, nicméně dobře dokreslující Shirerovy výkladové postupy, v nichž v zásadě nikdy neusiluje o postižení „skrytých příčin věcí“, ale namísto toho ulpívá v citátech z nejrůznějších pramenů, v detailech, které nás sice při četbě možná zaujmou, ale rozhodně nás ničím neobohatí a nic důležitého nám nevysvětlí.
Tuto kritiku lze vztáhnout především na úvodní části knihy, které jsou věnované Výmarské republice, což je téma mně osobně bližší než léta druhé světové války. Způsob podání však zůstává stejný i v následujících kapitolách, a namísto shrnujícího závěru, nějakého vysvětlujícího zobecnění, čtenář najde informaci o tom, které z nacistů a jak potrestal norimberský tribunál. Trpělivost čtenáře je pak navíc odměněna vylíčením toho, jak Franz von Papen proces sledoval pohledem staré lišky a že se Hermann Göring otrávil kapslí jedu.
Autor se v úvodu zaštítil slavnou Santayanovou větou: „Ti, co si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby ji znovu prožili.“ Po dočtení knihy se však neodbytně vrací otázka, zda je Shirerova kniha právě tou pravou, která může k deklarovanému cíli připamatování minulosti nějak přispět.
I přes všechny uváděné výtky k Vzestupu a pádu Třetí říše však musím přiznat, či dokonce zdůraznit, že se kniha přes úctyhodný rozsah čte takřka jedním dechem. Schopný stylista Shirer totiž dokáže mimořádně živě vyprávět o éře nacismu a čtenář je chtě nechtě vtažen do děje. Jakkoli si myslím, že odbornou veřejnost kniha spíše mine, je nepochybné, že zapůsobí na laiky, ctitele literatury faktu či detektivek a románů, které mají dramatický dějový spád. Je to poutavá kniha a přes dílčí faktografické chyby také poctivě zpracovaná. Bez ohledu na uvedené výtky se domnívám, že si své čtenáře najde, a jistě jich nebude málo.
Autor je historik a právník.