Kdo je vítěz a kdo poražený?

Bádání na poli soudobých dějin se dnes již neobejde bez perspektivy jednotlivce. Ostatně postava pamětníka – osoby, která se jakožto svědek může stát ztělesněním minulosti – se dostává do centra pozornosti současné společnosti spolu s tím, jak se rozpadá monopol výkladu světa ze strany institucí. Tato „posedlost kultem paměti“ (Tzvetan Todorov) se projevuje na jedné straně přebujelým publikováním memoárové literatury všeho druhu, na straně druhé pak sběrem vzpomínek aktérů či svědků nejrůznějších dějinných událostí 20. století. Není náhodou, že v současné historiografii drží primát zaznamenávání vzpomínek na období holocaustu – totalitní režimy 20. století se pokusily o vymazaní paměti a její překrytí vlastní „objektivní“ historií. Písemné archivní prameny, typický zdroj poznatků pro historické bádání, se tak pro výzkumy na poli soudobých dějin jeví jako neúplné, jednostranné. Pokusy o rekonstrukci událostí, jež se v obdobích totality udály, jsou na vzpomínkách jejich aktérů a svědků přímo závislé.

Jednou z metod soustřeďujících se na zachycení, uložení, analýzu a interpretaci prožitku a zkušnosti jednotlivce je metoda orální historie. V českém prostředí se tato metoda historického badání mohla začít plně uplatňovat až po roce 1989 – prvním impulsem bylo zachycení vzpomínek aktérů samotných listopadových událostí (Milan Otáhal, Zdeněk Sládek: Deset pražských dnů. 17.–27. listo­padu 1989, Academia, Praha 1990), systematicky pak byla použita v projektu Studenti v období pádu komunismu. Životopisná interview, jehož výstupem byla publikace Milana Otáhala a Miroslava Vaňka Sto studentských revolucí. Studenti v období pádu komunismu v Československu. Životopisná vyprávění (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999). Mimo jiné i úspěch tohoto projektu vedl v roce 2000 k založení Centra orální historie v rámci Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, jež se zaměřilo jak na samotnou teoretickou a metodologickou stránku orální historie, tak na vlastní výzkum, realizovaný zejména právě v rámci projektu Politické elity a disent v období tzv. normalizace.

Publikace Vítězové? Poražení? je prvním výstupem zmiňovaného projektu, jehož hlavním cílem bylo „shromáždit životopisná vyprávění někdejších komunistických funkcionářů a disidentů“ (s. 12). Badatelský tým pod vedením historika Miroslava Vaňka provedl 120 rozhovorů s představiteli dvou protilehlých skupin společensko-politického spektra v období tzv. normalizace: 43 rozhovorů s bývalými funkcionáři KSČ („politické elity“) a 77 s představiteli „disentu“, tj. dlouhodobě aktivními oponenty komunistického režimu, sdruženými v nezávislých občanských iniciativách, skupinách či hnutích (srv. s. 14). Období tzv. normalizace, jež je samotným předmětem výzkumu i klíčem pro výběr respondentů (narátorů), je v publikaci vymezeno vágně jako období „od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 do listopadové revoluce 1989“ (s. 9). Z obou sledovaných skupin byli pomocí různých metod výběru vytipováni jak přední, tak „řadoví“ představitelé z celého území Československa. Rozhovory byly vedeny dvoufázově, tzn. nejprve byl respondent pobízen k vyprávění o průběhu svého života od dětství a rodinného zázemí přes formování postojů během dospívání po samotnou politickou angažovanost a každodenní život v období normalizace; druhý rozhovor pak měl vést k doplnění a upřesnění získaných informací. Výsledná publikace představuje výběr získaných rozhovorů: za úspěšný a zdařilý, tedy hodný publikování, považují autoři takový rozhovor, v němž se vedle rozšíření faktografických znalostí o sledovaném období podařilo získat vyprávění „skutečně spontánní, otevřené a nekorigované vnitřní autocenzurou“ (s. 12). Zůstává otázkou, podle jakých kritérií autoři tuto míru spontaneity a otevřenosti hodnotí – texty prošly několika stupni autorizace a těžko si představit, že se respondenti za účelem výzkumu rozhodli vylít svá srdce veřejnosti bez určité míry korekce. Ostatně i samotná paměť je v podstatě korigováním životních zážitků.

V úvodním textu publikace se Miroslav Vaněk zmiňuje o faktoru omezujícím hodnověrnost takto vzniklého pramene; tím je subjektivita respondenta. Nezmiňuje však stejně podstatný faktor ovlivňující samotný průběh rozhovoru: připravenost a schopnosti tazatele. Byť byly rozhovory redakčně upraveny a některé otázky vynechány, je zřejmé, že v některých případech nebyl tazatel rovnocenným partnerem respondenta. Tím je zřetelně poznamenán třeba rozhovor s někdejším mluvčím Charty 77 a přednormalizačním komunistou Jiřím Dienstbierem: líčení životního příběhu od dětství de facto do podpisu Charty 77 je na deseti stranách přerušeno jedinou banální otázkou, aniž by tazatel pátral po hlubší reflexi Dienstbierova přednormalizačního členství v KSČ. Celý příběh se tak jeví jako vyprávění hrdinské minulosti vnoučatům. Autoři deklarují, že úspěšnost rozhovoru se odvíjí od míry důvěry mezi tazatelem a respondentem, předpokladem pro navození důvěry je absence jakýchkoliv hodnotících soudů a „zkoušení“ respondentových znalostí a paměti. Pokud se ovšem tazatel pasuje do role pasivního posluchače, jehož úkolem je maximálně povzbuzování ve vyprávění, ztrácí se jeden z hlavních výsledků provedeného výzkumu, tj. reflexe daného období a sebereflexe respondentů pod vedením kvalifikovaného badatele. Zodpovědnost za obsah rozhovoru je téměř ponechána na libovůli respondenta, problematické pasáže životního příběhu jako by nebyly.

V důsledku rezignace na hlubší korekci prováděných rozhovorů je tak výsledná publikace souhrnem nesouměřitelných textů, z nichž může čtenář docházet k pozoruhodným závěrům. Tak třeba jedna z předních postav „politické elity“ osmdesátých let, člen předsednictva ÚV KSČ Miroslav Štěpán, se tak může jevit jako téměř celoživotní bojovník za demokracii (byť „socialistického typu“), v jejímž nastolení mu zabránilo mezinárodní spiknutí a zlovolní kolegové.

Úskalí problematické interpretace, jíž je metoda orální historie vystavena již svou podstatou, lze ovšem snížit třeba zařazením poznámkového aparátu, jenž by uváděné události alespoň zařadil do historických reálií, stejně jako rejstříku, který by umožnil srovnávat informace získané v jednotlivých rozhovorech. Ten však v publikaci chybí.

Podobně nedostatečné a vágní jsou informace v záhlaví jednotlivých rozhovorů, v nichž je pouze naznačena aktivita jednotlivých respondentů ve sledovaném období, aniž by byla alespoň datována (viz zmiňovaný Miroslav Štěpán: „v osmdesátých a devadesátých letech zastával funkce ...“, s. 613). Zcela nepochopitelné je pak zařazení rozhovoru s exprezidentem Václavem Havlem. Pokud jediným jednotícím prvkem výzkumu je provedení strukturovaných životopisných vyprávění, zde se tazatel (Miroslav Vaněk) rozhodl od této metody ustoupit. Tento postup zdůvodňuje jednak snahou vyjít vstříc časovým možnostem narátora (v době vedení rozhovoru prezidenta ČR), dalším důvodem je obava, „aby vyprávění neopakovalo údaje dostupné v dosavadní literatuře“ (s. 153). Tím ovšem sám zpochybňuje smysl vlastní metody orální historie, kde by díky konstrukci životního příběhu v narativním vyprávění měly nebo mohly nabýt zmiňované „údaje“ ve specifickém kontextu jiný rozměr. Prohlášení z úvodu publikace, že nikdo z respondentů nebyl do vzorku zařazen na základě míry svých zásluh, se pak jeví přinejmenším silně diskutabilní. (Neodpusím si k tomuto rozhovoru ještě poznámku: rozhovor s Václavem Havlem je vedený až v servilní poloze, čímž hodnotu celého projektu ještě více devalvuje. Nastoluje totiž otázku, nakolik „nezaujatě“ se tazatelé chovali k dalším respondentům.)

Miroslav Vaněk v úvodu publikace slibuje, že dalším výstupem projektu bude sborník analýz a interpretací získaných rozhovorů. Na hlubší zhodnocení smyslu celého projektu bude tedy nutné počkat. Je zjevné, že již samo získání rozhovorů znamenalo usilovnou práci badatelského týmu. Považuji za smutné, že v prezentované publikaci nebyla tato práce dovedena do výsledku, který by zasluhovala. Současná podoba se tak zatím jeví pouze jako sběr hrubého materiálu, jehož zpracování bude znamenat práci ještě usilovnější.

Autorka je antropoložka.