Sborník deseti studií, jež shromáždil vedoucí Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Miroslav Vaněk, představuje první sondu do rozsáhlého souboru narativních rozhovorů s normalizačními komunistickými funkcionáři a disidenty. Publikované interpretace naznačují, kudy by se výzkumy pomocí metody Oral history mohly nadále ubírat, a které cesty jsou slepé.
Historik Miroslav Vaněk se před deseti lety pustil do vcelku unikátního projektu. Rozhodl se jednak rozšířit (v té době poměrně kusé) informace o období takzvané normalizace v Československu, zároveň se však pokusil o etablování dosud spíše okrajové metody historického (a společenskovědního) bádání – metody Oral history. Tyto snahy se odrazily v roce 2000 v založení Centra orální historie při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, jež se v souladu se snahami svého zakladatele zaměřilo jednak na samotnou teoretickou a metodologickou stránku Oral history (M. Vaněk publikoval dvě metodologické příručky) a stejně intenzivně na uplatnění této metody ve vlastním výzkumu. Těžištěm vlastní práce Centra se tak stal výzkumný projekt Politické elity a disent v období tzv. normalizace.
V rámci tohoto projektu shromáždilo Centrum orální historie životopisná vyprávění 120 představitelů normalizační moci, resp. disentu. Padesát vybraných a redakčně upravených rozhovorů bylo publikováno v loňském roce (Miroslav Vaněk, Pavel Urbášek (eds.): Vítězové? Poražení? Životopisná interview. Prostor, Praha 2005 – viz recenze v A2 č. 12–13/2005). I když si autoři tohoto projektu v rozličných rozhovorech s oblibou stěžují na nepochopení metody ze strany „tradičních historiků“, úspěch publikace (v anketě časopisu Dějiny a současnost vyhlášena historickou knihou roku 2005) prokázal, že mezi odbornou veřejností lze Oral history vcelku považovat za etablovanou (či přinejmenším přípustnou) metodu. Zejména zveřejnění vzpomínek předních funkcionářů KSČ bylo hodnoceno jako „mimořádný příspěvek pro studium soudobých dějin“.
Disent v přesile
Sborníkem Mocní? a Bezmocní? (zda byla parafráze titulu knihy Karla Kaplana zvolena záměrně, autor neuvádí) představuje Vaněk další část práce na zmíněném projektu: deset autorů se ve svých studií pokouší (tímto termínem je publikace anotována na zadní předsádce) sebraný materiál interpretovat. Jednotlivé studie spojuje zájem o období takzvané normalizace – dle časového rozmezí, jímž se texty zabývají, lze zřejmě normalizaci vymezit srpnem 1968 na straně jedné a listopadem 1989 na straně druhé. Z hlediska zájmu o zmíněné protilehlé skupiny společenského spektra se lze pozastavit nad tím, že šest z deseti autorů se rozhodlo věnovat výhradně skupině disidentů. Bezesporu atraktivnímu tématu rozhovorů s představiteli komunistické moci se věnovali pouze dva autoři (J. Petráš v textu Období normalizace z pohledu politických elit a M. Vaněk, který analyzoval příčiny pádu komunistického režimu z perspektivy jeho protagonistů), další dva se pak pokusili o srovnání přístupu obou skupin (P. Schindler-Wisten sledovala jejich rodinné zázemí a zčásti i T. Vilímek v rozboru reflexe mezinárodních souvislostí a událostí). Dozvíme se tedy především, jak vybraní představitelé disentu reflektují svoje směřování do opozičních řad (Z. Doskočil, M. Otáhal), jak popisují svůj každodenní život (J. Nosková), či odkud a jak se rekrutovalo opoziční hnutí mimo hlavní centra (P. Urbášek, L. Valeš, specifický případ katolického disentu rozebírá T. Niesner).
Bylo by snad na místě pustit se nyní do rozboru jednotlivých textů a poukázat na jejich přínos či omezení. Vzhledem k významu, jaký je projektu Centra orální historie přikládán (a jaký mu s ohledem na výše řečené, tedy přínos k prosazení Oral history jako relevantního metodického přístupu historie i společenských věd, připisuji i já), považuji za vhodnější věnovat se celkovému vyznění recenzované publikace. Ponechám ovšem stranou debaty, zda se vůbec vzpomínkami pamětníků (v jakékoli podobě) zabývat – bezesporu ano, ostatně pamětnické vzpomínání je pro pochopení fenoménu komunismu klíčovým zdrojem – jde o to jak. Ostatně sám Vaněk v (nikterak obšírném) úvodu sborníku uvádí, že „uskutečnění, nahrávka, přepis a případné zredigování a publikování rozhovorů (...) považuje jen za výchozí bod k rozvinutí dalších součástí metody orální historie, jimiž jsou analýza a interpretace nahraných a přepsaných rozhovorů“ (s. 9 a n.).
Interpretace analýzou
To, jakým způsobem je s prameny v jednotlivých studiích nakládáno (tedy jaký způsob analýzy autoři používají), se ovšem můžeme pouze domýšlet. Zjevná je pouze skutečnost, že většina autorů se soustředí pouze na interpretaci (vybraných – tedy ke zvolenému tématu se vztahujících) pasáží (vybraných – tedy do vzorku zřejmě pasujících) rozhovorů. Autoři studií se většinou rozhodli rezignovat jak na komunikaci s již publikovanou odbornou literaturou k tématu, tak komparovat svůj bytostný pramenný materiál (tj. rozhovory) s dalšími možnými prameny. To lze v určitém pojetí Oral history považovat za relevantní. Přípustnost takového přístupu lze ovšem považovat za diskutabilní ve chvíli, kdy se v textech objevují jako východisko teoretické teze autory nereflektovaných vědních oborů (příkladem mohou být proklamace o vlivu rodinného prostředí na utváření osobnosti – s. 205 a n.).
Za doslova nežádoucí je však nutné považovat tento přístup tehdy, jde-li o zveřejňování konkrétních údajů. Mýlit se totiž může narátor, ale takové omyly přece nemůže bez povšimnutí přejít historik. A ačkoliv M. Vaněk v úvodní stati tvrdí, že „naší snahou nebylo narátora opravovat, korigovat či usvědčovat z vědomě či nevědomky sdělené nepravdy“ (s. 11), ve chvíli publikování vědeckých textů už korekce faktický údajů nutná je. Pokud by někteří autoři (či odpovědný redaktor) publikace byli ochotni faktické údaje dohledat či ověřit, nemusel by rejstřík obsahovat údaje typu (namátkou): „Burian, MUDr., dědeček V. Buriana“, „Hobert, válečný pilot“, „Hobertová, manželka“ či „Šmíd, student“. Nehledě na chyby typu záměny křestního jména nikoli nevýznamného psychologa a estetika Emila Utitze (autora knihy Psychologie života v terezínském koncentračním táboře, na niž naráží narátor na s. 119) za Ottu (taktéž v rejstříku, s. 407). Problematiky neznalý čtenář pak těžko může posoudit, jaký vliv měla ta která osobnost na toho kterého narátora, netuší-li, o koho se jedná, či co znamená výrok „…proto nechápu, jak někteří ti Kohouti a tak dále s těma svýma zpívánkama, jak to prostě žrali“ (s. 210; jméno Pavla Kohouta se v rejstříku nevyskytuje vůbec).
Naopak v některých textech se s odbornou literaturou pracuje – pro změnu ale vzbuzuje pochybnosti použití některých titulů. Třeba J. Nosková se rozhodla srovnat „disidentskou“ každodennost v protikladu s každodenností „majoritní“, „normální“ společnosti (s. 137). Byť si uvědomuje diskutabilnost použitých pojmů, neváhá se v otázce každodennosti v období normalizace odvolávat na antropologa Ladislava Holého, jehož kniha Malý český člověk a velký český národ je sice v mnohém podnětná, ale má charakter spíš eseje než relevantního sociálně vědního výzkumu. Právě Nosková však jinak s literaturou vcelku důsledně pracuje.
Odhlédneme-li od šťouravých detailů, je třeba zmínit výtku zásadní. Ta směřuje k vyznění knihy, jež (zřejmě nechtěně) formuloval Z. Doskočil: „[životopisná interview] poodkryla dobové představy, myšlení, pocity a zážitky konkrétních jedinců, kteří do jisté míry reprezentovali různé vrstvy tehdejší společnosti“ (s. 58). Opravdu někteří autoři studií přistupovali k narativním rozhovorům tak, že výroky v nich uvedené považovali za obraz dobových představ, myšlení a pocitů? Není snad již samozřejmou součástí analýzy biografií a autobiografií předpoklad, že vyprávění o minulých událostech a jejich tzv. dobové reflexi je vždy nutně ovlivněno dobou a situací, v níž dané vyprávění vzniklo? Zdá se, že se z úvodního textu sborníku vytratila úvaha nad povahou vyprávění a paměti (odkaz na publikovanou metodologickou příručku editora sborníku považuji v tomto kontextu za nedostačující).
Přes uvedené výtky však nelze pominout nesporný přínos publikace – bezesporu odkryla témata, jimž se současná česká věda dosud spíše vyhýbala. Berme tedy v potaz přání editora knihy Miroslava Vaňka, že jedním z cílů sborníku je „inspirovat další badatele k pestřejšímu a různorodějšímu pojetí interpretace“. Studie ve sborníku publikované bezesporu inspirativní jsou a mohou se stát (a určitě se stanou) základem či východiskem pro další bádání nejen vytýčeného období takzvané normalizace, ale fenoménu komunismu v českých zemích (potažmo Československu) jako takovému.
Autorka je antropoložka.
Miroslav Vaněk (ed.): Mocní? A bezmocní? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Interpretační studie životopisných interview. Prostor, Praha 2006, 411 stran.