Nezdařené setkání Kafky s Voltairem

Poslední česky vydaná Duteurtrova kniha nepatří k jeho nejlepším. A navzdory podtitulu se nejedná ani o román. Přesto Benoît Duteurtre, pětačtyřicetiletý rodák z Le Havru, patří k francouzským autorům, které stojí za to číst. Je nepřehlédnutelnou postavou mladé literární scény. Vystudoval muzikologii, ale od dětství snil o kariéře spisovatele. První román Sommeil perdu publikoval v pětadvaceti letech a do letošního roku k němu přibylo dalších sedm prozaických titulů. Tři z nichž vyšly česky.

V čem spočívá tajemství autorových skandálních úspěchů (a úspěšných skandálů)? Duteurtre, držitel ceny Francouzské akademie i Prix Médicis, se především nebojí být současný a čtivý (což jsou vlastnosti, které v literatuře vždycky budí podezření), aniž by přitom rezignoval na svůj vyvinutý smysl pro sžíravou ironii, satiru a bizarní humor. Možná mu v tom pomáhá i někdejší profe­se jazzového klavíristy, díky níž si osvojil cit pro strhující rytmus. Do jeho rukopisu proniká nadhled, hravá duchaplnosti a snaha o srozumitelnost klasické francouzské tradice 18. století. Voltairův Candide ostatně patří k Duteurtrovým oblíbeným románům. Nesentimentální zábavnost jeho próz, spojujících vysoké a nízké, anekdotu a burlesku spolu se satirickým postřehem získala Duteurtrovi mnoho příznivců (české vydání Divné doby, 1997, vyšlo v roce 2003 s předmluvou Milana Kundery). Stejné množství odpůrců ale možná vyvolává Duteurtre jako kritik a polemik, který se značnou nevážností píše o všem, co je dodnes pro Francii a Francouze „svaté“. Výbušnou reakci vzbudil jeho esej Requiem pour une avant-garde (1995), v němž útočí na dogmatické pojetí hudební avantgardy, které v jeho očích ztělesňuje především skladatel Pierre Boulez.

Cestou do Francie

Nešetří ani Francii samu. „V době, kdy pařížský duch upadá, zachrání Francii Američané!“ prohlašuje jedna z postav románu Cesta do Francie (2001, č. 2004). Duteurtre je představitelem Francie, která se neuzavírá do „splendid isolation“ vlastní kulturní výlučnosti. Naopak, ironicky odhaluje kýčovitou iluzivnost některých tradičních národních hodnot, které často nejsou ničím jiným než vyprázdněným lákadlem pro turisty. Ačkoliv je založením Pařížan, stejně dobře se cítí i v New Yorku, kde tráví část roku. Nejen geograficko-kulturní odstup mu umožňuje nemilosrdně bořit mýtus Francie jako kulturní metropole a ukazovat kulturní i mravní úpadek francouzských měst i venkova.

Výsledkem je „groteska moderní doby“ (už ne komedie, na to je doba příliš pokřivená), na níž je snad ze všeho nejživotnější její vulgarita. Autobiograficky ladění hrdinové Duteurtrových knih, podobni novodobým Candidům, s překvapením a údivem objevující Francii, která bez většího odporu podlehla medializaci a komercializaci zasahující umění i společnost. Stará Evropa je vyčerpána. Současný New York představuje podle Duteurtra totéž co někdejší balzakovská Paříž. Je sice plný zmatku a nepořádku, ale projevuje nesmírnou chuť do života.

V pasti moderní civilizace

V Americe se ocitá i hlavní hrdina Služby zákazníkům, krátce poté, co se jeho život ztrátou mobilního telefonu začne neodvratně komplikovat. Podobně jako Kafkův Proces začíná nepochopitelným zatčením K., odvíjí se od ztráty mobilu zdlouhavý reklamační proces Duteurtrova hrdiny, připomínající bludnou cestu labyrintem holdingových společností, v jehož středu se snad nachází přízrak ředitele Delmara. Jedině ten může hrdinovy problémy vyřešit. Autor vystupuje jako neúprosný pozorovatel, aktuální svět popisuje jako svět nefungujícího internetového připojení a ztracených mobilů, kreditních karet, které z ničeho nic nefungují, zaoceánských letů, které jsou z technických důvodů zrušeny, aby bylo letadlo dostatečně zaplněno, i různých hesel a kódů, které se tak snadno dají zapomenout. Je to svět nejmodernější organizace a techniky a zároveň svět jejich selhání. Je to Chaplinova Moderní doba, bouřící se proti zdravému rozumu.

„Sebemenší reklamace předpokládá nekonečnou čekací dobu a účet za čekání sám o sobě přispívá ke zvyšování výdělku. Prosté duše by to čekání přičítaly nedostatečně početnému personálu. Ve skutečnosti jde o cyničtější mechanismus: čekací doba se stala ekonomickým faktorem a zdrojem zisku.“ Duteurtrův jazyk odráží tuto změnu snad nejlépe. Místo procesu a úředníka nastupuje reklamace a zákazník. Je to jazyk ekonomie, informatiky a reklamních sloganů, jako například Rimbaudovo „Buďme absolutně moderní“, propagující služby mobilního provozovatele. (Způsob užití tohoto rimbaudovského motivu až příliš připomíná stejnojmennou kapitolu z Kunderovy Nesmrtelnosti.)

Duteurtre ale nechce čtenáři vnutit tušení apokalypsy. Přijímá postoj ironické shovívavosti někoho, kdo nevěří v žádné sny a utopie a ví, že své přítomnosti neunikne a nakonec mu nezbude nic jiného než se jí přizpůsobit. Duteurtrovou odezvou je skepse, ale nikoli nihilismus. Kafkovsky pojatý příběh o spiknutí kapitalismu nabídne závěrečné takřka snové rozuzlení, za jehož fantaskní snahou o vyváženost, přesto čitelně probleskuje neskrývaná ironie.

Necelých sedmdesát stran Služby zákazníkům je na román, byť krátký, málo. Místo něj se nabízí novela vystavěná na několika anekdotách (jako když postmoderním diskursem patřičně poučený katolický kněz v McDonaldu osloví mladého muslima slovy: „Já jsem křesťan. Ty jsi muslim a já tě respektuju, protože máme stejného boha. Všichni se můžeme domluvit na informatice. Každou středu odpoledne pořádám bezplatné internetové školení. Nechceš tam přijít?“) a fejetonech, které jsou občas stejně banální jako skutečnost, již popisují, anebo užívají vtíravé rétoriky levicového politicko-ekonomického traktátu. „Podnik nahradil Stranu ve využívání ireálné propagandy (Kupujte více. Cestujte více. Využijte našich podmínek.) a přitom se zákazníky jedná jako se stádem, jež se musí přizpůsobovat ziskům akcionářů.“ Nelze se ubránit pocitu, že celá zápletka, která na ploše novely působí leckdy rozpačitě a nepřesvědčivě, dokonce neměla přesáhnout rámec hutné, ale krátké povídky.

Jako kafkovská parafráze postrádá Služba zákazníkům poetiku světa zahaleného do meta­fyzického tajemství. A na satiru je příliš doslovná. Místo toho nabízí typ aktuálnosti, který však nejrychleji podléhá stárnutí. Na tomto místě můžeme Atlantisu, který Duteurtrovy knihy vydává s obdivuhodnou rychlostí, popřát šťastnější ruku při příštím výběru toho, co (nejen) z jeho tvorby do češtiny přeložit.

Autor je student komparatistiky a filmové vědy na FF UK.