Podvratná krása květů Tokia

Na výstavě si divák nejprve musí všimnout cyklu Satchin (1962/2000), kde se v podání fotografa Nobuyoshi Arakiho jestě projevuje syrová estetika neorealismu a černobílé reportážní fotografie. Soubor artificiálně aranžovaných, barevně tryskajících a naturalisticky fotografovaných květů, a zvláště pestíků a tyčinek v rozkvětu i uvadání, je nabit erotismem. Ten se jako esenciál­ní motiv i jako způsob vyjádření – jako téma i jeho formální zpracování – vine celým Arakiho dílem, a to i tam, kdy autor zpracovává témata zdánlivě sexuálně neutrální. Fotograf některé bílé květy pomaloval, aby tak dosáhly až neskutečně barevného, umělého a takřka abstraktního vzhledu. Araki je zaujat nejen detailem květu, ale i ženským pohlavním orgánem či ňadrem v napětí s jistou bezbranností a odevzdaností dívčích modelů, často polovysvlečených z tradičních japonských kimon.

Zajímají jej ovšem také deníkové fotografické záznamy tokijské megapole, a to zejména těch čtvrtí, které zná a které jsou mu blízké. Vrací se na místa, k nimž má citový vztah. Fotografuje přízračnou, suburbánní a kolážově vybudovanou městskou krajinu. Na fotografiích z města zaznamenává čas snímku.

Městské momentky tvoří na výstavě protiklad k uměle aranžovaným fotografiím mladých dívek. Dívky – akty jsou svázány provazy, někdy dokonce visí spoutané v pózách odevzdání a letargie. Ovázané, na první pohled nevinné mladé ženy ohromují vyzývavou sexualitou.

V Arakiho zájmu o erotiku a sex vidí Zdeněk Felix návaznost na tradiční japonské erotické grafiky 18. a 19. století Shunga, které byly v knižní formě kladeny novomanželům pod polštář jako „návod k použití“. Nejen u fotografií s motivem bondáže, tj. svázání za účelem sexuálního ukojení, ale i v některých zátiších, jako například ženy s uříznutou hlavou ryby a s květinou v ústech – z cyklu Sensual Flowers – se nelze ubránit asociacím se surrealismem. A to nejen s evropským.

Jako příklad lze uvést fotografie nahého spoutaného ženského těla od Hanse Bellmera z konce padesátých let. I v tradici japonského moderního umění hrál surrealismus v meziválečném období významnou roli. Obraz Krvavá rostlina od malíře Abe Jošifumiho z roku 1937 naznačuje, že i v japonském modernismu měl vztah květiny, erotiky a oběti (smrti) svůj význam dříve, než jej tak výrazně zpracoval Araki.

V řadě fotografií barevných květinových zátiší se objevují mrtvé a většinou vyschlé zbytky ještěrek jako zřetelný symbol zániku, jako výraz mementa mori, podobně jako na některých holandských zátiších 17. století. Cyklus Erotos vychází z propojení slov Eros a Thanatos. Spojuje dvě ústřední stránky lidského bytí, sexualitu a smrt. Jsou to černobílé fotografie, v detailech smyslově vyhrocené, se zdůrazněním vlhké tělesnosti. Araki v rozhovoru s Nan Goldinovou – s jejíž tvorbou (mohli jsme ji vidět v Galerii Rudolfinum v roce 1999) bývá jeho dílo často srovnáváno – uvedl, že fotografie je pro něj výrazem smrti: smrti pohybu, neboť fotografie znehybňuje, a smrti reality, neboť realita je barevná. A barva je život. Smysl černobílých fotografií Erotos může dle autorovy logiky spočívat v „usmrcení“ horečky sexu fotografií: opět jsou svého druhu mementem mori.

V Arakiho tvorbě nenalezneme snímky přírody, nepočítáme–li aranžované květiny. Jednou výjimkou jsou černobílé fotografie mraků, ovšem na pozadí industriální krajiny s elektrickými dráty. Zde se projevuje kontrast krásy a vznešenosti přírodního motivu, jakým je proměna mraků, a poněkud hrozivých a možná místy odpudivých znaků moderní civilizace, jakými jsou střechy na sebe naplácaných budov, antény, dráty, satelity apod. Krásu mraků nelze zachytit. Jsou v neustálé proměně, jak dokazuje z fotografií vytvořený videozáznam Flower Rondo 3 (2002), kde černobílé snímky mraků jsou zazname­návány s vteřinovou přesností, a přesto jsou pokaždé jiné. Syrovost, neuspořádanost a podvratnost horizontu města tu ostře kontrastuje s tichou krásou proměňujících se oblaků. Podobně pracuje Araki i ve fotografiích aktů svázaných provazy, kde se krása ženského těla spojuje s obscénností.

Vyhrocený estetismus, zdůraznění barevného dekorativismu odhalených kimon, kdy jako ve starých japonských erotických tiscích sledujeme, jak se díky odhalené draperii objevuje erotický detail, to vše vytváří se skrytou krutostí výjevů a razantní sexuál­ní vyzývavostí až šokující vizuální střet, který vzbuzuje jak fascinaci, tak odpor. Do sféry něčeho až luxusně krásného se dere cosi zneklidňujícího, co dráždí možnou lascivitou a podvratností. Což je nejspíš pocit, který můžeme mít, ocitneme-li se v Arakiho Tokiu, kde veřejné se prolíná s intimním, umělé s přirozeným, krásné s odpudivým, a také tradiční s kýčovitým.

Autor je historik umění.