Filmové festivaly se staly po nástupu nového ministra kultury staronovým tématem číslo jedna. Diskutuje se o nich na úrovni národní i komunální politiky. Politici znovu dokazují, že své volební proklamace nemysleli vážně.
V roce 1997 skupina studentů jednoho jihlavského gymnázia pojala zdánlivě svazácký plán opatřit si několik českých dokumentů jako přípravný materiál na přijímací zkoušky na katedru dokumentu FAMU. S dávkou urputnosti, drzosti a stopovým množstvím posedlosti pozvali autory filmů a tento první dokumentární happening nazvali festivalem. Marek Hovorka, současný ředitel festivalu, a kumpanie čerstvě zletilých spolupracovníků tak vkročili na teritorium politicko-kulturní lobby. Odstředivými kruhy postupně usměrňovali vzrůstající zájem diváctva o autorský dokumentární film a zpřesňovali povědomí o dokumentu. Zároveň pořádání festivalu začalo zaujímat stále větší ekonomický prostor. Pořadatelé se bezděčně začali potýkat s retardujícími mechanismy české kulturní politiky: město Jihlava, čerstvě zřízený kraj Vysočina i ministerstvo kultury jejich růstu přihlížely bez valného zájmu.
V roce 1999 se přehlídka změnila v mezinárodní a její prestiž si už vynutila morální, ekonomickou i rituální pozornost zástupců zmíněných státních institucí. V současnosti se Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava stal značkou, akcí s nezaměnitelným místem na českém kulturním poli. Kromě přehlídky významných dokumentů nabízí burzu námětů, trh se středoevropskými dokumenty (East Silver), vydává knihy (sborník DO, Guy Gauthier, Karel Vachek, Jean-Luc Godard) a spouští webový obchod s dokumenty DOC AIR.
Rošády slov a činů
Zdánlivě velkolepá a kompaktní „corporate image“ festivalu, promyšlený program a hlavně stovky diváků a desítky hostů zahladily pochybnosti o prvotních rozpacích radnice. Pokud se zdálo být ještě na konci minulého tisíciletí těžké přimět diváky, aby na dokumenty chodili do kina, aby jim publicisté vůbec věnovali pozornost, s novým miléniem se hodnoty převrátily.
Rozpočet festivalu se pohybuje na úrovni necelé desetiny rozpočtu MFF v Karlových Varech a zhruba poloviny Letní filmové školy v Uherském Hradišti, ale jeho úroveň je podle mého názoru s oběma akcemi přinejmenším srovnatelná.
Se zvýšeným zájmem diváků vzrostl zájem politiků. Festival či kulturní akce je totiž nejlevnějším místem pro předvolební a udržovací prezentaci: částky z rozpočtů města či kraje jsou v rozpočtu mnoha festivalů úsměvnou položkou. U festivalu, který za devět let činnosti prokázal nárůst kvality i výraznou míru samofinancovatelnosti (převážně ze soukromého sektoru), by měla být přízeň radních a městských (krajských) pokladen samozřejmostí. Je, ale jen do té nejnutnější míry.
Politická kultura českých zemí již několik let prochází letargií a kocovinou. Každoroční zahajovací i zakončovací rituál festivalu pravidelně nese nelibou pachuť úřednických vyhýbavých gest. Kavalkáda příslibů zájmu a podpory ze strany magistrátu i kraje je nedostatečně ředěná expresivními výstupy konferenciérů z divadla VOSTO5. Průběžné sliby se týkaly mj. také rekonstrukce tradičního stánku festivalu, kina Dukla. Letos se organizátoři po skončení festivalu razantně ozvali. Vzkázali radním města: pokud nás tady nechcete (nesplníte slib a nepodpoříte rekonstrukci kina), půjdeme jinam! „Město (úředníci, část zastupitelů) je velmi opatrné v úvahách nad investicí 33 000 000 korun do rekonstrukce městského kina Dukla, zatímco bez rozmyslu věnuje nesmírné množství investic s jasnými prioritami – na fotbal a hokej. Jihlava je asi jediné město, které dotuje na této úrovni zároveň prvoligový hokejový a fotbalový klub. Nejde jen o významné položky na výkup pozemků, investice do stadionu za desítky milionů korun, ale velkou část městského rozpočtu spolykají platy námezdných sportovců,“ rozčiluje se ředitel kina a programový ředitel festivalu Petr Kubica a pokračuje: „Organizátoři festivalu už pět let vyvíjejí důsledný tlak na jednotlivé radní, jehož cílem bylo vytvoření prováděcího projektu rekonstrukce za 2 miliony.“ Výsledkem rekonstrukce má být Centrum dokumentárního filmu, na jehož financování by se podílely město Jihlava, kraj Vysočina a evropský česko-rakouský fond Interag. „V tuto chvíli je však zásadní impuls od města, rozhodnutí zastupitelstva, které deklaruje zájem. Bez takového gesta není možné o jednotlivé dotace vůbec žádat. Jihlava v mnohém ilustruje situaci měst, po jejichž obvodu vyrůstají průmyslové zóny a zábava se přesouvá pod umělé osvětlení obchodních center. Města bez vize se stávají noclehárnami, přirozená centra pospolitosti jsou nahrazována jejich konzumními variacemi a vítězství periferie v nejširším slova smyslu se zdá být neodvratné,“ shrnuje situaci Kubica.
Poučení z krizového vývoje
Legitimita podobných nátlakových akcí je v tuto chvíli nepodstatná. Proč by se měli organizátoři kulturních akcí a provozovatelé neziskových aktivit vnucovat, doprošovat, kňourat za dveřmi radních? Jiří Králík, ředitel Letní filmové školy, je ikonickým příkladem bojovníka za legitimitu (a tedy i regulérní dotační politiku) kulturních akcí s jemným přídechem mesianismu. Na velkodušnost Jiřího Bartošky a současného ministra kultury ve své předchozí roli je ve hře o festivalové dotace stále dost místa. Rovnost šancí v kulturní oblasti byly vykázány za dveře komercializace. Financování festivalů přímo ze státního rozpočtu (Karlovy Vary a zlínský festival) se stalo privilegiem založeným na svévoli českých poslanců. Jen karlovarský festival dostává přímo ze státního rozpočtu 25 milionů (MFDF Jihlava 3 miliony od MK ČR), přičemž město Karlovy Vary jej dotuje 7,5 miliony (Město Jihlava na festival loni přispělo půlmilionem). O tom, že se situace festivalů a jejich kvalita a význam průběžně mění a že by ji poslanci, radní českých měst a krajů měli reflektovat a pružně na ni reagovat, bylo vyřčeno již mnoho slov.
Mluvit o tom, že zdvořilost a transparentnost se nevyplácí a že bez politického lobbingu jsou kulturní počiny sisyfovským údělem, je tautologie. Jediným východiskem je surfování na vlnách přízně veličin soukromého sektoru, který může (nejen) festivalové aktivity zachránit, nebo potopit. Doufejme, že jasný vzkaz organizátorů festivalu nezatuhne v sošné gesto, pomník snah kulturních pionýrů v Česku. Ve chvíli, kdy se začne rekonstruovat hotel Thermal v Karlových Varech za ministerské peníze, bude pozdě.
Autor je filmový publicista a hlavní dramaturg filmového klubu PASTICHE FILMZ.