V neděli skončil desátý Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Kdysi nesoutěžní přehlídka domácí autorské dokumentární tvorby se od té doby změnila a obžerně rozrostla. Letošní motto Nikdy nebylo líp vyzývá ke srovnání pohybu festivalu v kontextu expanze dokumentárního filmu. Několik otázek jsme položili řediteli festivalu Marku Hovorkovi.
Skutečně nikdy nebylo líp? Dosáhl festival i dokumentární film u nás takové pozice?
Stává se nám, že si lidé spojují zvolání Nikdy nebylo líp především s festivalem. Daří se jim tak dobře, že je ani nenapadne klást si otázku, zda se Češi mohli mít kdy lépe nebo v čem se mohli mít dřív lépe. A za důkaz svého spokojeného života mají i náš festival, kterému „nikdy nebylo líp“. Přitom když jsme s programovým ředitelem festivalu Petrem Kubicou hledali motto pro letošní ročník, byl listopad minulého roku a nálada ve společnosti tak jednoznačná nebyla. Tehdy to heslo znělo provokativně a trochu nepatřičně, společenská atmosféra se ale rychle mění. Co se českého dokumentárního filmu týče, určitě mu prospívá distribuce v kinech, rostoucí zájem médií i třeba otevřená atmosféra pražské katedry dokumentární tvorby na FAMU. Distribuce dokumentů v kinech byla před deseti lety nemyslitelná. Dokumentaristé jsou také odvážnější, víc se zabývají českou přítomností – Český sen, Ženy pro měny, Zdroj či Kupředu levá, kupředu pravá jsou jen některými z mnoha možných příkladů.
Kam tedy ještě může či musí „doku-mentalita“ u nás směřovat?
Zásadní problém vidím ve způsobu financování. V současné době vznikají zajímavé filmy právě třeba na FAMU, jak ale budou natáčet své filmy režiséři, až ze školy odejdou, je velká otázka. Někteří z nich přejdou do televize režírovat motoristické nebo publicistické pořady, jiní se filmu přestanou věnovat. Přitom dokumentární film promýšlí současnost a oslovuje širokou vrstvu diváků, v tom je nezastupitelný.
Směřujete do svého programu exkluzivní premiéry (Český sen, nedokončený Auto*mat, letos Záviš, Ztracená dovolená Lucie Králové, ale i zahraniční trendové filmy), i když ne vždy se to daří. Není v tom nadsazená víra ve výlučnost, budování kultu?
Festival je oslava filmu, autentického postoje, tudíž potřebuje své výjimečné události. Proto se snažíme uvádět filmy v premiérách. Taková touha je ale vlastní všem festivalům. Na druhé straně nejsme dogmatičtí, nebudujeme festival z premiér, ale z filmů, které námi zatřesou. Pokud mluvíme o premiérách českých filmů, jsme festival, který se je systematicky už deset let snaží vrátit na plátna kin – doslovně i obrazně –, vydobýt jim pozornost a respekt, a to nejen v českém, ale i v mezinárodním prostoru. Nejsme samozřejmě jediní, ale na začátku jsme téměř byli. Nemělo by se zapomínat na to, že třeba v roce 1999 zrušil karlovarský festival dokumentární soutěž, k níž se po roce vrátil. A že Finále Plzeň založilo svou soutěž českých dokumentů před třemi roky, zatímco Jihlava ještě o tři roky dřív.
Jsem ale rád, že se Karlovy Vary k dokumentům vrátily a Finále svůj program o dokumenty rozšířilo. Promítnout jeden dva výlučné dokumenty nestačí, je třeba jim systematicky vytvářet podmínky. O to se, mimo jiné ve spolupráci s Institutem dokumentárního filmu, dlouhodobě snažíme, proto se podílíme na vydávání knih, sborníku „do“ či měsíčníku „dok. revue“, proto podporujeme dokumentární filmy na panelech připravovaných filmů a v prezentacích v rámci filmového trhu na zahraničních festivalech. Proto IDF pořádá Burzu námětů a celoroční workshop Ex Oriente Film.
Situace osobností v českém dokumentu je v permanentním pohybu. Vratislav Šlajer a Petr Zahrádka rezignovali na možnosti dokumentární tvorby a upsali se neživotnému seriálu na TV Prima. Existuje pro dramaturgy festivalu hranice osobní integrity osobností, které oslovují?
Důležitý je především film. Nemyslím si, že Petr Zahrádka či Vratislav Šlajer rezignovali na autorské filmy. Vratislav Šlajer mimo jiné pokračuje v dokončování výjimečného filmového projektu Martina Marečka Auto*Mat. Českým problémem je uzavřenost. Mnozí mladí filmoví vědci například odmítají filmové kritiky z českých deníků, místo aby se sami pokusili do deníků psát a rozšířili tak jejich záběr. V tomto směru odvedl výjimečnou práci Jan Gogola ml., jenž jako dramaturg České televize získal ke spolupráci mnoho režisérů, kteří by jinak do televizního provozu odmítli vstoupit. A díky tomu vzniklo nemálo výjimečných českých filmů.
Existují v rámci festivalu – a dokumentárního filmu – ještě nějaké horizonty, nemyslím ekonomické či organizační, které je možno ve vymezeném teritoriu překonat? Nebo se jedná o utopii, nedokončený projekt analogický se životním postojem?
Určitě nejde o utopii, ta se neodehrává ve skutečném světě – dokumenty ale z toho skutečného vycházejí a svět reflektují. Úlohou umění – a tedy i dokumentárního filmu – je neustále zpochybňovat a znejišťovat, nabízet odstup nebo detail, něco, čeho se nedostává. To je neměnný horizont. A my se jen snažíme vybrat ty filmy, které tento základní postoj co nejvíce splňují.