Laptop, můj přítel

vzdálených dětských hlasů a čas odměřuje kvantum stěží identifikovatelných šumů a praskavých, cvakavých zvoučků.

Právě tyto „nalezené zvuky“ (found sounds), jejich citlivé voperování do organismu skladby, kterou tvoří úlomky melodií nesených rozličnými nástroji, krátké rytmické úseky (clicks) a střípky zvuků a hluků (cuts), jsou podstatou žánru zvaného glitch, jemuž je nádherná prvotina dua Psapp zasvěcena. Jedním dechem je ovšem třeba dodat, že tento žánr (jehož často užívaný alternativní opis „clicks and cuts“ pochází ze série slavných německých kompilací firmy Mille Plateaux), vycházející z tradic ambientu, industriálu i tzv. konkrétní hudby, je v tomto případě vhodně infikován minimalistickými popovými melodiemi a vtipným „batolecím“ konceptem. Už úvodní skladba Rear Moth, začínající předehrou na jakési přidušené didgeridoo, má do svých pestrých aranží, čítajících kromě mozaiky mikroruchů třeba smyčce, marimby a činel, zakomponovány vzlyky dětské hračky. Když se pak k invenci „muže za laptopy“ Carima Classmana (v minulosti produkoval desky Einstűrzende Neu­bauten nebo Nataschi Atlas) přidá jemný, hladivý vokál Galie Durantové, jsme svědky euforizující ukolébavky v pětičtvrťovém taktu pro citlivé a ještě citlivější. Mňoukání (pískací?) kočky dominuje pro změnu vhodně nazvané písni About Fun, jedné z nejlepších, v níž typické glitchové zadrhávky komunikují s rozkládanou i dále rozvíjenou prostinkou melodií. Chvála reflektované infantility, ale i bezbranné hravosti a emotivní čistoty. Dva z nejpůsobivějších kusů alba se koncentrují ve dvou po sobě jdoucích, harmonicky téměř identických skladbách Calm Down a Velvet Pony, obdařených kouzelnými motivky zvonko­hry. V případě první jmenované dojde i na akustickou kytaru a chytlavě melancholický refrén, zatímco ta následující evokuje jakési abstraktní nostalgické puzzle, plné známých zvuků v nových souvislostech: vteřina přeexponovaného šumu, zvonivý motiv, znásobený cinkot skleniček, kratičké zaplápolání ohně. Stejné intenzity takřka totožnými instrumentálními prostředky dosahuje také mámivá KingKong („Don’t come to my room/if you have nothing good to say“) s téměř klasickou popovou strukturou, kořeněnou hlukovými a smyčcovými předěly. The Counter je tradiční balada pro smutkem strádající klavír, xylofon a Durantové nečekaně pružný, leč nikdy unylý hlásek, mezi nimiž se proplétá „click´n´cut“ drobotina. Závěrečná titulní píseň pak v sobě nechává kolotat kupu perkusí různého původu, smyčcových pizzicat, komických digi-pazvuků a poprvé se za sborem objeví i mužský hlas: You’re always the same/You’re always the same.

Pochopitelně, Ms. John Soda, Christian Fennesz, skvělí němečtí Notwist či Lali Puna, ti všichni přišli s glitch-popem říznutými alby dříve než cukráři moderní elektroniky Psapp. Jenže nikomu z nich se myslím dosud nepodařilo natočit desku, na níž by byla čirá muzikalita prodchnuta takto křehkou a důvěrnou intimitou.

Z intimity rovnou do vytržení. Aktuální, v pořadí již čtvrtá instrumentální deska jedné z nejvýznamnějších osobností hudby poslední dekády, rovněž Londýňana Kierana Hebdena, skrývajícího se za přezdívkou Four Tet, dostala název Everything Ecstatic. Je z něho cítit bytostná potřeba vysmeknout se všem, kdož jej stále trpělivě zavírají do klece s pojmem „folktronica“, jenž novinářům zřejmě slouží k pohodlnému vystižení Hebdenova neobyčejně komplexního hudebního jazyka. Hřejivá organičnost laptopy protlačených harmonií a zasmyčkované folkové pastorále jeho předchozích dvou mistrovských opusů Pause (2001) a Rounds (2003) ustupuje free­jazzové kakofonii a kontrolovanému chaosu rytmických vrstev. Na nahrávce je znát autorova blízká zkušenost s post-rockem, žánrem z druhé poloviny devadesátých let, jehož podobu tvaroval spolu s kolegy ze skupiny Fridge (chlapci připravují páté řadové album!) a věnoval se mu i na svém pozoruhodném debutu Dialogue z roku 1999.

Ironicky nazvaná první skladba A Joy, rozjíždějící se improvizačním sólem na bicí a postupně zahlušovaná třaskavou ruchovou směsí, k níž se přidá pro Four Tet emblematický strunný motiv, nachází svůj antipod hned vzápětí v singlu Smile Around The Face. Ta je naopak poměrně přístupnou, brilantně vystavěnou a stejně jako u Psapp až popovou záležitostí, kterou s výše popsaným duem navíc spojuje i odér jakési dětské, zběsilé radostnosti. Halucinogenní, Ornettem Colemanem inspirované plochy se vracejí v Sun Drums and Soil: syntezátorové pobublávání, nenahraditelné spletě zvonců a saxofon klestící si cestu masivním rytmickým pralesem. Electrodelia? Lap-pop? Pro britské novináře možná.

And Then Patterns s meandrujícím klavírem a xylofony protkaná High Fives nejvíc upomínají na předchozí album Rounds a přicházejí v druhé polovině alba jako osvěžující kontrasty. Důkazy Kieranova neomylného citu pro emotivní stavbu košatých bukolických krajin. A po Turtle, Turtle Up, zanechané oproti zbytku desky ještě ve vývojovém stadiu, se těsně před krásným meditativním koncem, odkazujícím až někam k indonéské tradici, vynořuje osmiminutová Sleep, Eat Food, Have Visions. Při jednom poslechu nepochopitelně natažená, únavná, při jiném strhující svou plošnou agresivitou variujících se bicích i hluboko skrytými detaily. Skladba, u jejíž tvorby i poslechu je třeba vydržet. Zůstat doma ve svém, k severní straně obráceném, inspirativně tmavém bytě. Být zadobře se svým jediným přítelem, do noci svítícím laptopem. Spát, jíst, mít vize.

Psapp: Tiger, My Friend, Leaf; 2004.

Four Tet: Everything Ecstatic, Domino; 2005.