Euforie a (ne)původnost

Seznam kapel, jimiž je přímo inspirován zatím nejslibnější albový debut tohoto roku, deska The Loon od minneapoliského punk’n’rollového kvarteta Tapes’n Tapes, by byl takřka nekonečný. Důležitější než výčet žánrových vzorů minulosti nebo současných muzikantů s totožnou hudební DNA je však otázka: zajímá ještě hudební kritiku pojem původnosti? Nebo se jím ohání pouze v případech, kdy se jí to hodí?

Prudce talentovaná čtveřice mladíků, kteří své eponymní EP z roku 2004 nahráli v zasněženém srubu ve Wisconsinu a ani k tomu nepotřebovali tekoucí vodu, je dalším produktem zanícení internetových hledačů a bloggerů. Jejich nadšení pro již loni vydané CD nakonec upoutalo pozornost respektovaných webů (se stále vlivnějším Pitchforkmedia.com v čele), které neváhaly označit první dlouhohrající počin Tapes’n Tapes za klíčovou alternativní událost letošní sezóny. Výsledek – koncem července vyšlo album v reedici na legendárním labelu XL Recordings, přičemž většina recenzentů napnula veškerou energii k hledání aluzí na (zvukem, nasazením, texty) příbuzné skupiny. A také k varování čtenářů, že veškerý ten humbuk kolem nové senzace by se měli snažit příliš nevnímat, přesto (a právě proto), že je tentokrát skutečně na místě.

Hudba těchto krapet zakřiknutě vyhlížejících Američanů je jako těžká infekce: napadení sluchovodů je velice rychlé, průběh komplikovaný (neboť horečka šplhá vzhůru s každou další skladbou) a uzdravení v nedohlednu. A navíc – s posledními tóny pa­cient netouží po ničem jiném než si celým cyklem projít znovu.

Báječná, netriviální souhra rytmické sekce spolu s hektickou vokální linkou a kytarovou vyhrávkou, jíž lze jen stěží označit za melodii, představují ideální vstup do energeticky jiskřivého alba; Just Drums je manickým rozkopnutím dveří do sálu, v němž se chystáme obdivovat nečekaně živé a pestře vyvedené exponáty. Přirozená zpěvnost a zároveň autenticita hlasu kytaristy a leadera kapely Joshe Griera v kombinaci se soustředěným členěním většiny skladeb do pečlivě prokomponovaných, harmonických tvarů působí nesmírně svěžím dojmem. V každé písni je co vypíchnout: neodbytný mollový motiv akustické kytary doplněný o tlumené víření činelů, chřestidla a rytmickou vokální imitaci sovy v námořnické miniatuře The Iliad, xylofon přivádějící na scénu dvoudobý pochod kytar v křehkém opusu In Houston. Naléhavou baladičnost dvojice dalších geograficky nazvaných písní Manitoba a Omaha, náladovost 10 Gallon Ascots účinně střídající zasněné pasáže s naboostřenými eruptivními vzněty, frenetické tempo a kompoziční meandry v jakoby nikam nesměřující, neukormidlovatelné Cowbell.

Specifickou kvalitu si zachovává také jediná instrumentální položka desky jménem Crazy Eigths, do níž muzikanti vysokým hláskem  deklamují název svého zvukově syrového alba (slůvko Loon znamená kromě obvyklého „darebák“ také „potápku“, národní symbol státu Minnesota, z něhož chlapci pocházejí). Výchozí povědomé téma tu chvílemi přerůstá do jemné koketérie s psychedelií a v polovině se na chvíli láme do melancholického intermezza à la potemnělé kytarové světlo newyorských Interpol. Písní, jež ční při vší kvalitě celku přeci jen trochu výše než ostatní, zůstává nicméně singl Insistor, elektrizující polka s enigmatickým, klávesami výtečně podbarveným refrénem, pro jehož citovou razanci a eskapické účinky mi momentálně chybí srovnání. Šeptací mezi­hra, po níž skladba znovu graduje, působí silně návykově: kdybychom se nacházeli v osmdesátých letech, pásky na audiokazetách by byly sedřené k neposlouchání už za měsíc.

Tapes’n Tapes ztělesňují dokonalý konglomerát inteligence a zábavy, angažovanosti a nadhledu, tvůrčí svobody (nese slovo „indie“ ještě nějaký význam?) a stadionové manipulativnosti (v textech často a v různých souvislostech se navracející slovo „lež“). Emocionální stimul, u něhož nevadí, že je, tak jako ta nejlepší medicína, vlastně pro všechny.

A co v tomto kontextu s dotazy nastolenými v úvodu? Na oba lze kupodivu po zkušenosti s reflexí prvotiny Tapes’n Tapes odpovědět kladně. Každopádně zprostředkovat silný a opakovaný pocit vytržení, jako se to daří na albu The Loon, znamená v tomto žánru absolutní umělecký úspěch, zatímco nedostatek originality s sebou ještě automaticky nenese absenci osobitého pojetí. Zvláštní: čím to, že rafinovaně jednoduché věci občas vyvolávají nejvíc podnětných otázek?