Kulturně-psychologický fenomén masky je pro současnou nekonvenční popmusic jednou z velkých inspirací. Čím dál víc hudebníků se s rozličnou motivací zhlíží v možnosti dát své tvorbě další rozměr pomocí originálního obličejového designu. Někdo tak pouze zvyšuje svou mediální atraktivitu a přitakává novodobému narcismu (Marilyn Manson), mnozí muzikanti jsou přitahováni fantazijními (Animal Collective) či technologickými světy (Daft Punk), jiní si libují v podvratných hrách s identitou (The Knife), další obnažují své skutečné či domnělé já (Slipknot) a někteří prostě nemají na výběr (Michael Jackson).
Rej dvojníků
Skrývání se za jurodivé líčení nebo důmyslně vybranou roušku už dávno není jen doménou potrhlých rockerů s krizí středního věku a má v oblasti hudebního průmyslu ještě jeden neopominutelný rozměr: zastupuje vzdor proti současné „civilizaci celebrit“. Lidé, kteří si navykli obnažovat se beze zbytku kdykoli a komukoli, přišli o veškeré soukromí a zpravidla působí vyprázdněně. Volba masky je tudíž i snahou nezaprodat svou tvář trhu, nestát se prostitutem a nevzdat se intimity či hloubky. Využití škrabošky nemá za účel udržet jejího nositele inkognito – to už dnes při určité míře popularity není možné; viz případ dubstepové ikony Buriala –, mnohem spíše představuje boj o zachování vlastní identity. Jak známo už od dob Jungových, autentický člověk si rej masek užívá, neboť mu poskytuje svobodu. Milovníci Residents možná shrnují podstatu převleku za všechny názorem, že dobrou hudbu člověk dělá jen v době, kdy není známý, a kostým je tudíž ideálním prostředkem, jak si zachovat dostatečnou integritu.
Zástupcem nejradikálnějšího možného výkladu této zvolené svobody zůstává v Británii narozený americký raper MF Doom. Člen projektů Madvillain a Dangerdoom, jenž si zvolil jméno podle známé komiksové figury a na veřejnosti vystupuje výhradně s kovovou kuklou na hlavě, se rozhodl využít možností této stylizace k úspoře volného času. MF Doom totiž v nedávné době čelil nařčením, že na koncerty za sebe zcela bezostyšně posílá fyziognomicky odpovídajícího muže, který pouze markýruje rap do nahraných smyček pouštěných z minidisku. Vzhledem k tomu, že oba jeho klíčové kalifornské koncerty trvaly ohromujících dvacet minut, sympatie veřejnosti se klonily spíše na stranu dotčeného publika.
Ačkoli tyto spekulace nebyly nikdy potvrzeny ani vyvráceny, jejich význam spočívá v tom, že v zahraničních periodikách nastartovaly zábavnou diskusi o maskovaných muzikantech a jejich koncertních strategiích. V podezření se ihned ocitly i další hvězdy alternativní a undergroundové scény: švédské sourozenecké duo The Knife, liverpoolští postpunkeři Clinic nebo elektronický tandem Daft Punk. Americký kritik Tom Breihan kupříkladu upozorňoval na skutečnost, že členové posledně jmenované kapely si pro účely natáčení svého snímku Electroma najali dva profesionální herce, kteří ve filmu představovali jejich robotická alter ega. Tito náhradníci je navíc dodnes zastupují v situacích, kdy průkopníci francouzské odnože house nemají čas pózovat lačným novinářům.
Můžeme si být jisti, že na pódiu nestojí v helmách právě oni? Jsou Daft Punk ještě vůbec naživu?
Dějiny okultury
Pro většinu formací nicméně zůstává tento druh osobní stylizace formou vyjádření, které je ve výsledku zcela neoddělitelné od hudby samotné. Zásvětní diskoborci The Knife na koncertech vyměňují své tmavé pláště a zobce středověkých lékařů za benátské masky a místo programované muziky kladou jako dva ceremoniáři důraz na abstraktní karneval světel a barev. Jejich ukrývání se za historické imitace tváří má v sobě něco z fascinace pohanskými a masopustními rituály, vyzývavého fetišismu i psychoterapeutické tradice (možnost mít odstup od projikovaných částí sebe, které máme potíže přijmout).
Podobně působí i papírová půlka obličeje s gigantickýma očima, již si občas nalepuje frontmanka finského septeta Eleanoora Rosenholm (loni vydalo dvě znamenité desky na labelu Fonal), bubácké převleky irského hiphopového dua Rubberbandits (ironičtí komici mixující tamní lidovky s gangsta funkem) nebo zednářská uniforma dubstepového bijce jménem Zomby (místo hlavy symbolický černý trojúhelník s vševidoucím okem). V Česku se můžeme potkat s electrotrashovými ostravskými indiány Like She nebo dívkou – zmutovaným leopardem (duo Mateřídouška) a ani u nich není těžké odhalit tajemství přitažlivosti těchto artefaktů: okázalé a zjevné je zde přece tak úzce propojeno s pečlivě skrytým.
Pro devítičlennou metalovou smečku Slipknot jsou náhradní obličeje zase zdrojem zvrácené slasti. Jejich gumové rekvizity prý na obličeji příšerně bolí, což u instrumentalistů vyvolává extrémní agresivitu, potřebnou ke správné show. Ať už tyto zkazky bereme jako součást jedné pečlivé hudební mytologie nebo psychogram zúčastněných muzikantů, jedno je jisté: každý, kdo viděl skutečné tváře členů Slipknot, jistě potvrdí, že jejich hororové škrabošky jsou vlastně tou přijatelnější variantou.
Všichni tihle pozoruhodní posedlíci píší pomyslné dějiny hudební okultury, které jako by se pomalu stávaly součástí (post)moderní ikonografie. Zpětně se pak jistě ukáže, pro koho platí slova z povídky mého oblíbence, dánského prozaika Petera Høega: „Maska, to je totiž svrchovaná pravda. Ne proto, že by prozrazovala, co je pod ní, ale protože pod ní nic není.“
Autor je redaktor časopisu Cinepur a přispěvatel Týdne.