Myslet znamená jít, a naopak

Chůze (v originále infinitiv slovesa gehen – chodit, jít, tedy proces, pohyb) je text esenciální, zabstraktnělý na nejvyšší možnou míru, kterou žánr literatury ještě snese, anebo už takřka nesnese. Text má jako obvykle několikerý rámec, tvořený vypravěčskými subjekty a zároveň postavami, které se díky neustále průběžně „lámané“ a „ohýbané“ syntaxi prolínají. Opět jde o neoficiál­ní „soukromé učence“, vzdálené všem insti­tucím provozu ducha ve společnosti. Ale současně jsou to též zoufalci a ztroskotanci (titul jednoho z románů Thomase Bernharda zní Der Untergeher – Ztroskotanec), ovšem ne v nějakém banálním či materiál­ním slova smyslu. Bernhardovi hrdinové vždy disponují dostatečnými prostředky pro živobytí, ba v některých věcech si dopřávají jistý luxus – jako by touha po dokonalých kalhotách byla ozvukem touhy po ztraceném ráji. V Chůzi jsme zprostředkovaně svěd­ky posedlého hledání nejen dokonalých kalhot, ale spíše jakési „platonské ideje“ kalhot, k níž se pochopitelně žádné konkrétní kalhoty nemohou ani přiblížit. Jinak se ale téměř vůbec nic konkrétního o životě postav nedozvíme.

Obsedantní větná vazba

V Chůzi totiž máme současně co do činění s holým, od všeho oproštěným ztroskotáním bernhardovských hrdinů, ztroskotáním jejich životního konceptu „an sich“. Celá próza je opět a jako vždy u Bernharda vrstveným a násobeným protokolárním zápisem: vypravěč vypráví a zprostředkuje tak čtenáři, co vypráví přítel Oehler o tom, co řekl v blázinci Steinhof psychiatru Scherrerovi o jejich společném příteli Karrerovi, u něhož propukla duševní choroba poté, co jeho spolužák, další vynikající duch, chemik Hollensteiner spáchal sebevraždu, a Karrer se zhroutil v Rustenschacherově obchodu s kal­ho­tami, když si další a další kalhoty nechával od Rustenscharerova synovce ukazovat proti světlu a znovu a znovu na jejich látce objevoval prořídlá místa. Stavba vět a souvětí má podobně nutkavý, obsedantní a téměř šílený charakter, jako mělo ono šílené, ad absurdum vystupňované prověřování kalhot. A číst tyto obsedantně strukturované věty vyžaduje asi stejné, téměř „nadlidské“ úsilí a sebeovládání, jaké museli prokázat i majitel obchodu a jeho synovec při Karrerově výstupu. Oni však byli Karrerovu utopickému hledání ideálu, dokonalosti vystaveni opakovaně a zřejmě po léta.

Karrer, Oehler, Scherrer (psychiatr, duševně omezený, jak už tak doktoři a většina takzvaných vědců v Bernhardových dílech bývá), Hollensteiner, Rustenschacher… Jak se jmenuje vypravěč, se nedozvíme, ale i tak nám jména (řazená těsně za sebou v kratičkých větách složitých souvětí) a totožnost postav bezmála splývají. A z jejich přerývaných výpovědí a úvah, životních návyků a rituálů k nám promlouvá jen jakási zarytá snaha „vyluštit“ život. V článku o románu Ztroskotanec (1983) jsem před časem psala, že pohyb textu i pohyb vypravěče, jenž je zde jako osoba podobně minimalizován jako „rámcový“ vypravěč Chůze, jako by vyjadřoval kroužení kolem „hádanky života“, snahu přiblížit se k ní, rozluštit ji, aniž by se to kdy mohlo zdařit. Ve starší próze Chůze je už toto usilování rozvinuto do krajních důsledků. Vypravěčův dvojník (též tradiční Bernhardův motiv) Oehler však zároveň konstatuje, že není v lidských silách myslet důsledně, dojít cestou myšlení až na konec, protože pak bychom se skutečně museli pomást. Rozum u Bernharda těsně souvisí s šílenstvím, stejně jako snesitelnost či nesnesitelnost života. Život totiž pro Bern­hardovy hrdiny je životem ducha, myšlení, myšlenek, které získávají téměř hmatatelnou podobu, jako naopak „všechna hmota nepochází z ničeho jiného než z lidských hlav“ (Karrer).

Rakouský existencialismus?

Bernhardovi hrdinové, a především hrdinové prózy Chůze žijí své životy filosoficky, ovšem nikoli podle nějaké filosofie. Veškeré jejich fyzické počínání, životní projevy a pohyb jsou jejich životní filosofií. Proto mohou chůzi srovnávat, ne-li ztotožňovat s myšlením, chůzi jako pohyb s pohybem myšlení. A proto se i okolní svět stává prostorem projevování jejich ducha. Otázka „o co Karrer přichází, nepřijde-li už nikdy do hostince Obenaus?“ (protože se z blázince patrně již nikdy nevrátí), je pro ně stejně filosofická jako nezodpověditelná: větví se do řetězců dalších a dalších možných otázek. To všechno však neznamená, jak řečeno, že autor (anebo některá jeho postava) aplikuje, pro své potřeby používá nějakou konkrétní převzatou, vyčtenou filosofii. (I když soupis sekundární literatury, která jeho dílo analyzuje v souvislosti s myšlením Schopenhauerovým, Kier­kegaardovým, Wittgensteino­vým, by byl nekonečný…) On svým dílem také konkrétně a v procesu svou filosofii přímo realizuje. Miroslav Petříček ji dokonce v doslovu považuje za rakouskou variantu existencialismu, vedle francouzského existencialismu teistického i ateistického. Jenže Bernhardovu realizovanou filosofii lze ještě méně než třeba Sartrovu a Camusovu literaturu rozluštit, vyložit na základě určitých názorových východisek. Bernhardova literatura není dokonce nesena ani určitým životním pocitem či naladěním (neodpustím si tu říci: Nevolnost).

Jediné hluboce jímavé místo Chůze představuje Oehlerova vzpomínka na to, jak po návratu z Ameriky po třiceti letech marně hledal jména, desítky a stovky, ba tisíce jmen v Klosterneuburské ulici, v níž vyrostl a kterou se každé pondělí a středu prochází. Než pochopil, že všichni tito lidé, kteří se za jmény skrývali, jsou mrtví. Když si dosadíme rok vydání románu (1971) a fakt, že Bern­hard svá díla vždy situuje do doby napsání a že Oehler odešel do Ameriky před třiceti lety za strašlivých okolností, pochopíme, k jaké strašné skutečnosti toto zmizení odkazuje. To je zdánlivě jediný odkaz k vnější, „historické“ realitě v rámci knihy. Protože spílání státu, jenž hubí všechny výjimečné jedince, kteří z něj nebyli schopni odejít, to už je tradiční žalozpěv a tiráda a zároveň typické bernhardovské „přehánění“ jako estetická metoda. A láska k zemi, k vlasti, z níž ani autor nebyl schopen odejít, a tak ji aspoň vydědil, to je zas odlesk touhy po ztraceném ráji, jímž ani habsburská monarchie nikdy nebyla. Ovšem oni zmizelí lidé, zmizelá jména a osudy jsou mnohem víc než letmou zmínkou, jsou možná reálným základem nevyléčitelné tragiky, smutku bernhardovských hrdinů, pro který se zdráhají přivést do tohoto světa další nešťastné lidi. (U Bern­harda vystupují rodiče vždy jen ve vzpomínkách – jako bezmála zločinci a strůjci rodinného pekla, a ženy tu mají vedle protagonistů vyhrazenu kategorii sestry – ať milované či nenáviděné, nejčastěji však obojí dohromady.) Smutku, kvůli kterému možná žijí jen takzvané životy v takzvaném světě a rozvíjejí takzvané myšlenky. Všechno je jen takzvané, jak opakuje Oehler po Karrerovi, protože kdyby byli bernhardovští hrdinové důslední a domysleli a realizovali vše do konce, museli by zešílet, anebo se zabít už mnohem dřív. Tohle ovšem není myšleno jako návod ke čtení, to je další z Bernhardových literárních skutečností.

Autorka je divadelní a literární kritička a překladatelka.