Konce jsou různé, mistře

Švýcarský spisovatel Urs Widmer (1938), u nás známý jako autor úspěšného coolness dramatu Top dogs o bývalých vrcholových manažerech, napsal v roce 2000 útlou prózu Milenec mé matky (Der Geliebte der Mutter). Jedná se o příběh částečně inspirovaný osobností švýcarského dirigenta Paula Sachera. Vznikl pět let po autorově dialogu s Dürrenmattovým holdem zašlému celistvému světu.

Widmerův Orchestr mladých žen a mužů

V textu, evokujícím první desetiletí 20. století, nejde v první řadě o mužského hrdinu, ale o příběh zmařené ženské existence. Je to příběh dívky z lepší rodiny, která vyniká pouze „moresy“. S vášnivou zasněností se noří do svého vnitřního světa, v němž prožívá okouzlení, intenzitu a životní plnost, která byla dívkám její doby a postavení v realitě odepřena. Vypravěčova matka Clara měla jako hostitelka dar oslňovat hosty půvabem a šarmem, a přitom koutkem oka dirigovat podávání chodů. Bylo to jediné pro ni myslitelné mistrovství. Později mohla svou vášeň a nadání uplatnit jen ve službě géniovi. Tedy jako děvče pro všechno v Orchestru mladých, založeném nadaným dirigentem Edwinem. Ten se naopak vypracoval z nuzných poměrů; spíš náhodou zjistil, že má talent k dirigování a čich na moderní, novátorskou hudbu. Záhy se u něj projevilo i společensko-ekonomické nadání, díky němuž se výhodně oženil (své Claře o tom zapomněl říct) a výrobu ve vyženěné továrně za války mistrně přizpůsobil potřebám zbrojního průmyslu. Edwin by byl takřka karikaturou egoisty, kdyby jeho bezcitnost nebyla tak věcná, až je to odzbrojující.

Mezi Edwinem a Clarou došlo k jedinému bezprostřednímu okamžiku sblížení, pak už ji vnímal okrajově. Clara je ovšem také cele zaujatá sama sebou – svou nenaplněnou životní touhou. Jinak lidi kolem sebe nevnímá. Nevšimla by si ani nástupu fašismu, nebýt toho, že mu propadla italská část její rodiny, s níž původně objevila „rodnou“ italštinu – jako řeč citu, volnosti, prapůvodní divošské síly. Tyto motivy však představují do jisté míry klišé. Ze sentimentu vyléčí Claru druhá návštěva Itálie, kdy se na rodinném statku setká s Ducem.

Matka; rostliny a věci

Detaily dává autor jasně najevo, co patřilo k životnímu obzoru silné, ale v podstatě průměrné ženy. Na druhé straně jeho ženská hrdinka přetaví realitu probíhající války po svém do rozměrů vlastní životní zkušenosti: její reakcí je pěstitelská posedlost. Jako odpověď Hitlerovi zlikviduje všechny květiny v zahradě a začne pěstovat zeleninu a shromažďovat potravu – než ji poporodní deprese zažene do blázince. Později se prý zmínila, že nic horšího než elektrošoky nikdy nezažila. To je také jediný údaj o komunikaci matky se synem. O manželovi padnou v textu dvě věty, aniž se dozvíme, kdo byl ten „vyvolený“. Jeho totální nepřítomnost je totiž rovněž autorským vyjádřením naprosté Clařiny lhostejnosti vůči nejbližším lidem. Zabývá se jen rostlinami a věcmi. Ke světu má vztah jen proto, že každá jeho částečka je pro ni prodchnuta všudypřítomným božstvem – Edwinem.

Přes typické osudy a až typizované postavy je Widmerova próza jímavá, takřka fyzicky bolí. Největší úzkost vzbuzuje vypravěčova perspektiva. Respektive nepřítomnost jeho osobní výpovědi, která jako by byla podmíněna absencí matčina vztahu k němu. Vypravěč představuje matčino soužení, bezmála celý její život. O sobě se ale zmíní nejvýš ve třetí osobě jako o onom dítěti, kterého si matka nevšímala, které se za ní jakoby bezmocně „kutálelo“ nebo se jí chytalo za šaty, když stávala v noci v jezeře a hleděla do rozsvícených oken Edwinovy vily na druhém břehu. Pak zmíní náhodné setkání dospělého muže s milencem mrtvé matky. Jinak nic. Žádná výčitka, pláč nad vlastním životem. Právě to je snad vyjádřením synova vztahu, schopnosti odhlédnout plně od sebe kvůli drahé bytosti, ve snaze pochopit její osud.

Nanebevzetí Friedricha Komisaře

Detektivní fragment Penzista (Der Pensionierte) slavnějšího Švýcara Friedricha Dürrenmatta (1921–1980), který vyšel až v roce 1995 a k němuž Urs Widmer dopsal pro časopisecké vydání Možný konec, je jinak typizovaný. S typicky dürrenmattovskou dikcí, jíž se přizpůsobuje i Widmer, představuje vyprávění ze zašlého světa, z jednolitého světa podobenství a pohádek: policejní komisař Höstettler, detektiv ze „staré školy“, má svérázné pojetí spravedlnosti a mravnosti, jímž se povážlivě přibližuje těm na druhé straně zákona. Je totiž bytostně spřízněn se starosvětskými zloději a podvodníky, kteří mají stejně jako on na dně duše zakořeněnou jistou ryzost, čistotu a osobní přímočarou mravnost.

Tito zločinci představují současně Komisařovy „nevyřešené případy“. Po odchodu do penze je navštíví s kuriózní nabídkou: chce si zkusit spáchat loupež společně s nimi. Zloději jsou představeni v podobě typizovaných figurek: dobrácký hromotluk Keller, hloupý jako štěně, a poněkud sofistikovanější packal a hlava krádeží Feller… Dürrenmattův text končí po amatérské akci, kdy oba přehlédnou velkou částku peněz v kapse pláště hned vedle takřka prázdného trezoru.

Urs Widmer se Komisaře ujímá po jedenácti letech, ve chvíli pohřbu jeho jediné skutečné lásky, bývalé prostitutky Clair. A svůj dodatek zakončí setkáním Komisaře se Spisovatelem, o němž jsme se v první části doslechli z autorádia. Widmer vzdává svému předchůdci v závěru vpravdě důstojnou poctu: spisovatel nabídne Komisaři svůj kabát a oba společně odcházejí. Jako by se stali dvojjedinou osobou, kterou byli vlastně už od začátku. V tomto smyslu jde o potvrzení fiktivní autobiografičnosti textu, protože do postavy Komisaře, bilancujícího život, promítl Dürrenmatt sám sebe. Hrdinové kráčejí společně kamsi do slunce, v jehož jasu mizí. Widmer tu vytvořil katarzi jako druh nanebevzetí v duchu příznačném pro prózy Friedricha Dürrenmatta, který ve svém literárním díle málokdy řešil menší než ty poslední otázky života a smrti. Penzista je dürrenmattovská pohádka, vytvořená na půdorysu triviálního literárního žánru. To autorské dikci umožňuje vyjadřovat se mírně nadneseným, idealizovaným a přitom rafinovaně prostým tónem. Lidé a jejich vztahy jsou zde ještě z jednoho kadlubu a mají v sobě ušlechtilost a důstojnost, navzdory obecnému úpadku mravů. Je to podobenství z konce starého celistvého světa, který však, zdá se, nikdy neexistoval. Takže pravý opak původní prózy Urse Widmera? Ano i ne.

Autorka je teatroložka a překladatelka.