Ztráta a přítomnost

Ernst Jandl je u nás známý díky básnickým výborům Mletpantem (Odeon 1989) a Rozvrzaný mandl (Mladá fronta 1999), pořízeným Josefem Hiršalem a Bohumilou Grögerovou, kteří se s ním a Friederike Mayröckerovou přátelili už od šedesátých let. V roce 2005 pak vyšel v nakladatelství Fra svazek Experimentální hry, obsahující dramatické a rozhlasové texty obou autorů. Jandlovu jedinou celovečerní hru Z cizoty uvádí od roku 2004 Divadlo Na zábradlí (režie Jan Nebeský) a jednoaktovku Humanisti Divadlo Komedie (2007, režie Jan Nebeský). Oproti svému životnímu druhovi zůstává Mayröckerová v českém prostředí stále takřka neznámá. V šedesátých letech jí u nás vyšla pouze útlá sbírka Kočkodan Samota v překladu Bohumily Grögerové, která nyní přeložila též Rekviem. Tento text je také v podání Lucie Trmíkové použit ve scénickém Prologu k Humanistům.

Distance a žal

Mayröckerové text je zdánlivě jednolitým proudem, často bez interpunkce, zato s občasnými číslovkami, které mu dávají ráz jisté distance vůči vlastnímu lyrickému subjektu, určité sebeironie přes všechen žal. Žal je to pravé slovo pro překlad, nejen smutek, ale tragičnost ztráty, nenahraditelnost přítomnosti nejbližšího člověka. V textu je však obsaženo i vědomí, že tohle všechno intenzivně cítíme a zakoušíme teprve tehdy, když ke ztrátě dojde. Je to jako prokletí zakódováno v podstatě lidské povahy. Nemůžeme, nedokážeme přítomně jednat jinak, i když víme, že až k tomu dojde, budeme litovat, že jsme nevyužili všechny chvíle společného života. Nemohli jsme. Není to naše vina. V tom je snad také jediný osvobodivý moment „prokleté, ponižující konečnosti“ našeho života a smrti, že nám dává skutečně prožít to, co jsme dříve prožívat nemohli.

Smrt a láska

Rekviem evokuje ztrátu, ale ne samotu, vyjadřuje nesmírnou blízkost a přítomnost. Ať už je to zpřítomnění skrze jazyk („ztráta tak blízkého člověka, PARTNERA a MILENCE je cosi naprosto zdrcujícího, ale snad člověk může s tím MILENCEM a MILÁČKEM hovořit dál, totiž vést rozhovor a snad smí i čekat odpověď“), skrze vzpomínání na společné zážitky, prožitky, prodlévání na různých místech, která jsou spojena s řekou, zahradou či Jihem. Nebo ať jde o přítomnost druhého v jeho věcech, šatech, v tom, čeho se dotýkal, v čem byl dříve obsažen – a to doslova (jedině v tom je opuštěnost: obléknout si trenýrky, v kterých už není, proplakat prázdné pyžamo...). Text zároveň vyjadřuje jakousi tajemnou přítomnost drahého člověka, fysis, která je přítomná i po smrti. Mayröckerové Rekviem obsahuje časté odkazy na biblické, kristovské motivy, jež se u ní prolínají s osobou zemřelého, avšak bez sebemenšího velikášství, naopak: naplněné vroucností, až mateřskou či sourozeneckou něhou; ženské já vnímá už nepřítomnou, a přece jsoucí partnerovu tělesnou podstatu, jeho „zářivé“ tělo, jako dotek povzneseného světa. Ovšem tyto motivy jsou roztroušeny jen jaksi mimochodem, nenápadně, ale o to samozřejměji. A zároveň je v oněch obrazech či spíše textových zlomcích neustále přítomná sladkost lásky k nejbližšímu člověku – jako to jediné skutečné a významné v životě.

Struktura textu a čas jako dar

Proud asociativního a současně racionálního textu, plného přeskoků, zkratů a lyrického prolínání, plyne jako ve snách (Grögerová ho údajně také překládala „jako v horečce“), jako bychom se vznášeli lehce nad zemí „v háji ptačího zobu“, mírně opojeni tajemnou noční letní zahradou či parkem v italském Meranu. Jandl zemřel 9. června 2000 a většinu textů, které Rekviem tvoří, napsala Mayröckerová bezprostředně po jeho smrti, dvě vložené básně jsou z října 2000, dva delší lyrické prozaické útvary z července a srpna 2000. Soubor, složený z několika volně spjatých celků, je rámován básněmi Ernsta Jandla. První z nich tvoří knize jakési motto. Hned vedle navíc otiskuje Mayröckerová vlastní parafrázi, kterou napsala tři dny před Jandlovou smrtí. Její báseň pojednává o ledové kuchyni, vlastní spisovatelské osiřelé a hladové existenci, zbavené všeho kromě psaní. Jandlova báseň je věnována mamince, která už nestojí v kuchyni u sporáku, je mrtvá. Mayröckerová se k této básni vrací ve druhém oddílu knihy K básni: in der küche ist es kalt (v kuchyni mě zima moří). Text je z prosince 1990. Už tehdy pro Mayröckerovou tato miniaturní, maximálně koncentrovaná báseň jejího partnera vyjadřovala „prokletou a ponižující pomíjivost a konečnost našeho života“, jeho tragickou existenciální a metafyzickou dimenzi, jak píše ve svém komentáři: „Báseň zimní/ báseň z konce času/ báseň k prolévání slz/ báseň/ chtělo by se ji obejmout, vždyť vyjevuje všechno zoufalství, všechen žal nad tím, že Bůh opustil tento svět.“ Mateřská a dětská něha se pak spolu s pláčem přelévají i do dalšího komentáře (1976) k Jandlově básni o mopsovi, jež knihu uzavírá. A nakonec je tu ještě komentář komentáře z 19. července 2000, který už je prostoupen realitou smrti a vědomím fatální neschopnosti naplnit žitý vztah v omezeném čase našeho života. Jediné, co má cenu, je láska k nejbližší bytosti, kterou nejsme schopni plně a přítomně žít.

Mnohé o tom jistě ví i překladatelka Rekviem, jejíž Čas mezi tehdy a teď (Knihovna Jana Drdy 2004) je možné považovat obsahově za jakýsi věcný, realistický pandán Mayröckerové lyrické, asociativní prózy. Bohumila Grögerová však píše svůj deníkový záznam z jiného časového bodu, „šťastnějšího“ v tom smyslu, že jí a jejímu uměleckému a životnímu partnerovi (je až s podivem, nakolik se životní osudy obou tvůrčích párů shodují) byla v procesu (a popisu) umírání ještě dána „lhůta“, jakýsi přesně ohraničený mezičas, v němž ještě mohli oba leccos doslovit, jakoby uzavřít – i v tvůrčím a pracovním smyslu, věnovat a přijímat péči a pozornost druhého, prožít společně čas, o němž v závěru Rekviem hovoří Mayröckerová: „Přála bych si získat pro nás jen jeden jediný rok z tohoto času: jak intenzivně bych ten čas prožívala, jak bych byla starostlivá a šťastná.“ Závěr Času mezi tehdy a teď Bohumily Grögerové jako by se vracel k začátku a uzavíral tak kruh: Josefa Hiršala opět srazila tramvaj. To, co bylo mezitím, byl záznam darovaného času, času realizovaného štěstí, času navíc, který Jandl a Mayröckerová nedostali.

Autorka je teatroložka a překladatelka.