Ivan Wernisch vydal další čtenářskou antologii tzv. zapomenutých básníků: Píseň o nosu zahrnuje práce od sedmdesátých let 18. století do roku 1948 (tedy v záběru ještě širším než jeho předchozí, obdobně koncipovaná antologie z roku 2000 Zapadlo slunce za dnem, který nebyl); představuje na 900 autorů v asi 1100 číslech a zároveň v stručných medailonech (u těch identifikovaných, resp. identifikovatelných).
Wernischovy antologie jsou výsledkem mnohaletého sběratelského zájmu. „Drobné práce stovek básníků, prozaiků a dramatiků“ uvádějí v pestrém a citlivém výběru. Píseň o nosu opět nastoluje otázku – co vše je součástí historie české literatury, co vše můžeme ještě objevovat, znovu oživovat a co ožívá? Podstatný však je důraz na dnešní estetický zážitek, impuls vychází z četby mnoha roztodivných textů jako uměleckých děl, z rozpoznávání možností jejich působení. Takto hledaný a nalezený materiál (básně a veršování lyrické a epické, ale i prózy, části dramatických textů, naučení, sentence…) pak pořadatel jako různorodé a různobarevné kamínky a střepy nejednou „přitesává“ a sestavuje jako rozsáhlou mozaiku (nalistovat lze prostě kdekoli). Rámec „zapomenutého, opomíjeného a opovrhovaného“ poskytuje dostatečnou volnost (prostory tzv. okraje se pochopitelně rozevírají až za obzory), zdánlivě jen vybízí ke čtení, aniž by nutil k zhodnocování a interpretování… O to víc (v podstatě) chronologicky postupující proud textů (čteme-li po řadě) přirozeně souzní s dobovými rytmy básnického života v rozmanitých polohách formálních, stylových a myšlenkových, inspiracích a aspiracích; tento přesýpavý pohyb (zadržovaný podle témat, žánrů, pramenů…, i intuitivně), jakoby vnucený již materiálem, může vyvolávat představu návratu k vrstvení a křížení dobové mnohosti textů, jejich rozvržení a možností.
Antologie čerpá z různých zdrojů, z knih vydaných i z rukopisů, z časopisů, sborníků, almanachů, příležitostných tisků, pozdějších výborů; najdeme v ní stopy básníků plodných i příležitostných, vážných i podivínských, ve své době čtených i nečtených, uznávaných i zneuznaných. Od osobností obecně známějších čteme postupně práce například Prokopa Šedivého, M. J. Sychry, M. D. Rettigové, Františka Šíra, J. S. Tomíčka, Josefa Wenziga, K. B. Štorcha, Prokopa Chocholouška, Ladislava Čelakovského, J. R. Vilímka, Jana Máchala, Anny Pammrové, Hany Kvapilové, R. J. Kronbauera, Miloše Martena, Evy Jurčinové, Karla Vaňka, Alberta Vyskočila, Čestmíra Jeřábka, Ferdinanda Stiebitze, Lva Blatného, Miloslava Novotného, Dominika Pecky, K. J. Beneše, Benjamina Jedličky, Václava Kršky, Miloše Dvořáka, Františka Kovárny, Rajmunda Habřiny, Jana Dokulila… – Další z mnoha pomyslných linek, protilehlou, můžeme vést jmény (podpisy): Filip Všejanský, Michal Henrici, Ř. ze Skalky, Jan Mike, Vít Cíza, Jan Pilňáček, J. L. Okenfus, Karolina Kleinová, Jan Chvalcovský, K. P. Smrt, E. K. Zikán-Chanovský, Adolf Kubeš Stařecký, Alois Kantilen, Viktor Návrat, Gabriela Baťová-Moravanská, Richard Pácal, Jan Charajn, Eliška Bulířová, J. V. Jabulka, Arnošt Bloem, Lojza Kaftan, Marie Pernicová, Petr Vokán, Karel Prach, Antonín Mazanec, Vít Haa atd.
První antologie přirozeně zahrnula spíše relativně známější ze zapomenutých. Přehlédneme-li rejstřík v Písni o nosu, již větší počet anonymů, šifer a pseudonymů (na 150) naznačuje, že jde o druhý „výlov“, propátrávání dobových materiálů ve směru k podložím, prosívání nehledaných vrstev s ještě méně „prověřenými“ body, ale i překvapeními – nicméně s výsledkem neméně pozoruhodným. Podstatná část textů druhé antologie je zároveň nově čerpána z období od konce 18. století do poloviny 19. století. Je příznačné, že zdrojem jsou zde – vedle až později evidovaných rukopisů a archivních nálezů a nemnoha existujících časopisů – především dobové soubory a almanachy (Thámovy Básně v řeči vázané, Puchmajerova Sebrání básní a zpěvů, Milozor aj.); zachyceny jsou přirozeně i práce autorů ze Slovenska, ojediněle i překlady, resp. adaptace. S proměnami poetickými, tematickými aj. antologie ilustruje i změny možností publikování, způsoby jejich využití. V nejstarších pojednaných desetiletích se tak vlastně blíží limitům nalezitelných jmen, postupně s druhou polovinou 19. století k spodnějším rovinám již vrstevnatějšího materiálu (ovšem zároveň již probíraného v předchozím souboru). V širokém rejstříku básnických poloh se zde četněji objevují momenty lidové (insitní) písňovosti.
Doprovodné medailony připravil pořadatel (s Vratislavem Färberem a Michalem Šandou) s vědomím hranic, které podobnému pátrání vystavuje jak obezřetnost při identifikaci pseudonymů a šifer i vědomí opisovaných a tradovaných nepřesností, tak nedostatek informací, jež jsou vůbec k dispozici (především o autorech příležitostných). Literární dějepisectví má samozřejmě stále po čem pátrat, ovšem zároveň je třeba říci, že mnohé již zná nebo objevuje (nemusí se jen chytat za nos); z autorů, které Píseň o nosu určuje (pojmenovává), více než třetinu zahrnuje například heslář Lexikonu české literatury (v případě předchozí antologie to bylo asi sedmdesát procent).
Faktografická linka je cenná a pečlivě vedená, v jednotlivostech by bylo možné ji opravit nebo doplnit: Jean Pas de Temps je pseudonym Jana Evangelisty Nečase, Ferdinand Záměstský pseudonym Ferdinanda Tomka, Josef Roman Šima (Šíma) pseudonym Josefa Müldnera (všechny najdeme již v antologii Zapadlo slunce…). Identifikováni mohli být i uvádění pořadatelé a redaktoři sborníků a almanachů: Veselé čtení (1860, Voksa z Plesu je psedonym Hermenegilda Jirečka), Vesna (1837, Karel Tupý = Boleslav Jablonský), Dívčí zpěvy (1863, Eduard V. Merklinský = Eduard Valečka), Dvacátý věk (1901, V. Šarpen = Václav Nepraš, jenž se pravděpodobně skryl i za některými zde užitými pseudonymy, např. Tetka Bartoška). Dále mj.: Tomáš Mnich † 1834 v Dřevohosticích u Holešova, J. A. S. Rettig † 1844 (ne 1842), Jan Hercog (Herzog) † 1840 (ne 1837), Hynek Jan (vlastně Jan Ignác) Šiessler † 1826 v Praze, Jan B. Vladyka * 1799 v Mladé Vožici, Ludmila Tichá * 1809 v Mníšku pod Brdy a † 1839 (ne 1843), J. F. Smetana * 1801 (ne 1804), J. S. Tomíček * 1805 (ne 1806), František (Karel) Zvěřina z Ruhewaldu * 1819 (ne 1818), J. V. Vostřebal † 1877 v Pardubicích, A. F. Rybička (Skutečský) * 1812 (ne 1813), H. V. Wunsch † 1930 v Praze, František Valoušek † 1932 v Kroměříži, Karel Žádník † 1928 v Českém Dubu, Jiří Živný † 1948 v Praze, Viola z Prácheňska * 1877 (ne 1887), J. E. Sequardt † 1960 ve Vodňanech, Jarko Ďuriš (vlastně Jaroslav Spirhanzl Duriš) † 1960 (ne 1980).
Nejde však o funkci příručky (i když o chvále pozitivismu bychom s nadsázkou mluvit mohli), jde především o prostor pro poezii, o autorský přístup, s nímž se básník ohlíží za básníky, velkoryse a tolerantně, s okouzlením i stylizací, se smyslem pro kuriozitu i s ironií. Jde o mimořádnou ediční událost. Již předchozí antologií Ivan Wernisch pojetím a rozsahem překonal dosavadní soubory věnované méně známým básníkům (zejména Hýskův a Slavíkovy), Písní o nosu vlastní výkon znásobil.
Autor jpracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
Ivan Wernisch: Píseň o nosu.
Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní.
Z jiné historie novočeské literatury
(od počátků až do roku 1948).
Na přípravě materiálů se podíleli Vratislav Färber a Michal Šanda. Petrov, Brno 2005. 484 stran.
Alois Kantilen
Vlastním jménem Alois Hlavinka
1852 Věrovany – 1931 Kroměříž. Katolický kněz, farář v Kučerově na Moravě. Filolog, národopisec, publicista. Sbírka: Špalík písniček (podepsáno Al. Kantilen & spol., 1912).
Filosof u tabule
Slavný filosof Descartes
u skvostné kdys table d’hôte
bral si jídel podle not,
až mu dáma, zdivena tím jevem,
prohodila s líbezným úsměvem,
že se domnívala, filosofu
že jest jedno, co kdy jí.
Filosof jí na to, že neví,
třeba v mudrctví je špéci,
proč by Bůh ty dobré věci
byl jen pro hlupáčky stvořil,
a hned zase do jídla se vnořil.
(Špalík písniček)