Až příliš živá svědectví

Hesla jako „boj za mír“ a „světu mír“ již desetiletí nesnáším. Jejich význam totiž stejně jako v Orwellově „newspeaku“ znamenal vždy přesný opak. Se zálibou jsme si opakovali přisprostlý vtip, začínající otázkou: Co to je? Muži o to usilují a ženy si to brání, a uprostřed je čárka? Kdo tento vtip neznal, začervenal se, neboť asociace na ženské pohlaví byla jasná. Kdo ho znal, řekl: No přece mír! Jednomu s režimem kolaborujícímu lékaři, předsedovi Ligy za mír a lidská práva, se pohrdlivě říkávalo „mírotvorce“, aby se odlišil od muže stejného jména, kterého jsme si vážili a který se angažoval proti komunistickému režimu. V češtině je používání ženského rodu, třeba jména samičky, často ještě horší nadávkou než maskulinní protějšek. Tak na mne zprvu působil i název „mírotvorkyně“, což je název knížky, kterou jsem se zájmem přečetla.

Vynikající německá novinářka Ute Scheubová vedla rozhovory s jedenácti ženami, které se v posledních letech významně angažovaly při řešení různých etnických, politických i válečných konfliktů. Jména organizací „Matky vojáků“ nebo „Ženy v černém“ obvykle již známe. Teprve zde jsem se ale dozvěděla, jak Izraelka Gila Svirsky a Palestinka Sumaya Farhat-Naser v době nekončících izraelsko-palestinských střetů zorganizovaly setkávání žen z obou stran. Žen s podobnou bolestí, a proto i stejným černým oděvem. Stály tam, mlčely, ozbrojení muži je odháněli, jiní nadávali, že jsou zrádkyně Izraele nebo Palestiny. Tiché a přitom tak výmluvné stání ale dokázalo zastavit několik střetů mezi znepřátelenými tábory. Dnes je hnutí „Ženy v černém“ známou „technikou“ nenásilného boje jak v Moskvě – proti válce v Čečensku –, tak i v Latinské Americe. Základní ideou je odmítnutí vzájemného nepřátelství.

Když vypukla válka na Balkáně, vytvořila Chorvatka Bosiljka Schedlich pro uprchlíky – jen v Německu jich bylo 30 000 – středisko pro lidi s posttraumatickým syndromem. Masakry na civilním obyvatelstvu podle ní „nedělali ani Srbové, ani Chorvati, ani Bosňáci, ale militaristické a paramilitaristické skupiny – ozbrojené bandy mužů“. Protože osobně věděla, jak její otec doživotně trpěl nevyslovenou hrůzou, již zažil a viděl mezi partyzány, založila skupinu, v které každý mohl nahlas vyprávět, „jako by se pletl cop“, co sám prožil. Nediskutovalo se, druhý nesměl být obviňován, nevysvětlovalo se, jen se naslouchalo vyslovené hrůze.

Přestože jsem tyto události sledovala, a v té krásné zemi byl snad někdy každý Čech, teprve na detailech knihy jsem pochopila, jak „mužsky“ (jen skrze historické události) vnímáme historii. Opomíjíme traumata, předávaná přes generace. I ta nevyslovená. Kdyby právě je a jejich genezi někdo sledoval, snad by se dalo odhadnout, zda a jak přichází moment, kdy se lidé začnou vraždit.

Teprve z autorčina rozhovoru s Bonny Dikongue z Kamerunu jsem nahlédla desetiletí neřešené zdroje nenávisti Tutsiů a Hutuů ve Rwandě, které zprvu vedly k exilu sta­tisíců Tutsiů a pak, v roce l994, k systematickému, sto dní trvajícímu vyvražďování. Více než 800 000 lidí zde bylo převážně „ručně“ (mačetami) zavražděno. Mezinárodní společenství zdálky přihlíželo, vyjma R. Dallaireho, kanadského velitele ochranné jednotky OSN v Kigali. Neposlali mu pomoc, neboť se „nechtěli vměšovat do kmenových konfliktů“. Asi 80 % přeživších žen bylo znásilněno – jako výraz pokoření kmene nepřítele –, 95 % dětí vidělo vraždu nebo se vraždění dokonce, v pozici dětských vojáků, účastnilo. „Téměř milion obětí, 2 miliony (spolu)pachatelů, 3 miliony přihlížejících a 6 milionů trauma­tizovaných,“ konstatuje se v knize. Tázaná Bonny Dikongue dál vypovídá: „Přeživší se pohybovali v Kigali jako mumie. Neměli žádný výraz v obličeji. A tak jsem s nimi začala pracovat.“ Obohatila tak techniku či metodu práce s takto, často vlastní vinou traumatizovanými lidmi. „Působivé jsou symboly, spojování v kruhu, zpívání, scházení se u stromů, společné jídlo, péče o sirotky z druhého etnika,“ konstatuje v rozhovoru, a tak ukazuje, jak se může lidskost pomalu vracet tam, kde na ni již zapomněli. Na stole, jak píše Ute Scheubová, má tato skoro dvoumetrová černá žena, pocházející z Kamerunu a mluvící dvanácti jazyky, položenou knihu Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě. Proč? Protože všude na světě jsou lidé, kteří plní rozkazy, aniž přemýšlejí.

Další ze zpovídaných žen se odvolává na Gándhího, jehož osud ji motivoval k účasti založení „mírových brigád“ v šestnácti zemích. V Kolumbii, Guatemale, Mexiku, Indonésii… Iniciativa se zrodila v roce l981 v Kanadě, v rámci záchrany dětí ulice, které tvořily v těchto zemích gangy a jež se v noci, ale i za světla stávaly živým terčem dospělých ostřelovačů. Říkalo se jim tehdy „děti na jedno použití“. Dnes „civilní mírové sbory“ působí na mnoha místech, momentálně také v Kolumbii, v Bogotě a dalších lokalitách nepřetržitě zmítaných občanskými válkami.

Pozornost zaslouží i rozhovor s bývalou kostarickou ministryní, která prosadila návrh, jenž sexuální válečné násilí konečně neinterpretuje slovy „delikt zraňující důstojnost“, ale jako porušení Ženevské konvence na ochranu civilního obyvatelstva. Nadále je a bude stíháno jako nepromlčitelný válečný zločin proti lidskosti. Znásilňování v ozbrojených konfliktech je nejrozšířenější zločin. Doklady o 200 000 Nejaponkách v japonských bordelech a 40 000 Číňankách znásilněných v Nankinu, o statisících Židovek v koncentrácích a Němek po skončení druhé světové války, a nakonec údaje o válkách na Balkáně se staly podkladem pro to, aby tyto zločiny patřily před soud v Haagu.

Ve výčtu zásluh žen uvedených v knize Ute Scheubové bych mohla pokračovat. Po ženě z Kolumbie vypovídá o své činnosti žena z Iráku, inženýrka z Afghánistánu, Krishna Ahooja-Patel z Indie, další je z Velké Britanie a Goss-Mayr z Rakouska. Elizabeth Odio Benito z Kostariky prosadila, aby ženy, oběti násilí, mohly vypovídat bez uvedení plného jména a jejich obličej nebyl snímán televizní kamerou. Mysleli by na takovéto věci muži, kdyby byli na jejím místě? Jiná tázaná žena upozornila na fakt, který je již léta viditelný, ale opomíjený. Osmdesát procent všech válečných uprchlíků tvoří ženy a děti. Právě tuto skutečnost by měli zaměstnanci OSN zohlednit alespoň při dodávkách materiální pomoci. V současnosti ženy v mírových sborech – tedy „modré helmy“ – tvoří jen 4 % všech členů vojska. Mohou vojáci-muži vůbec pochopit tyto zoufalé ženy s dětmi? A budou ženy ochotny se jim svěřovat?

Až do roku l989 jsme o těchto událostech skoro nic nevěděli. Kdo by taky mohl psát třeba o působení Rudé armády v Afghánistánu? A kdyby někdo tehdy psal o chování amerických vojáků třeba ve Vietnamu nebo na Filipínách, tak bychom to považovali za propagandu z druhé strany.

Teď tyto události sice můžeme sledovat, ale jsme často zahlceni pseudoudálostmi domácí provenience, nebo světové dění sledujeme jen jako dějinný sled vyznačený činy diplomatů, politiků a potřásáním rukou za řečnickými stoly na konferencích.

Kniha o mírotvorkyních dodává k faktům, která najdeme v přehledech událostí a statistikách, také lidské příběhy a skelet dějin doplňuje masem.

Autorka je socioložka.