K tématu čísla 43 se vracíme textem vysokoškolské profesorky, která je zároveň signatářkou výzvy pedagogů, vědců a umělců, v níž varují před poklesem úrovně vzdělanosti.
Souhlasím s tím, že vysoké školy nejsou dostatečně financovány. Vím, že platy učitelů na FF UK nedosahují ani výše průměrných platů v Praze a že výborní absolventi, místo aby nastoupili jako vysokoškolští učitelé, raději odcházejí pracovat do různých našich i zahraničních společností.
Z prostředků, které nabízí mladým asistentům a asistentkám moje alma mater, se žít nedá. Však i já mám plat, jaký dostával můj vnuk, když pracoval v KFC. Klesá proto jak prestiž přednášejících, tak úroveň škol. Soukromé vysoké školy mají dle mého odhadu ještě nižší úroveň než vysoké školy státní. Zaměstnavatelé, včetně státní správy, totiž především požadují, aby uchazeč o místo měl diplom a titul. To ostatní se doučí až v praxi. Konečně, obdobně se to dělá i třeba při náboru pracovníků do stavebních firem: skoro nikdo z nastupujících není vyučeným zedníkem, obkladačem, malířem. Learning by doing, tedy učení se přímou praxí je dnes módním heslem. Jde to u obkládaček, hůře při instalaci rozvodu elektřiny v novostavbách. U vysokoškoláka bych ale čekala, že se budou rozlišovat znalosti od dovedností. Zdravotníci často dovedou lépe obvázat bércové vředy nebo aplikovat infuzi než lékař. Ale lékař musí vědět, proč volí ten či onen preparát a léčebný postup. V mém oboru často absolventi znají metody postupu, jenž je vhodný třeba pro integraci cizinců, ale chybí jim (při současném systému bakalářského vzdělávání pomocí různých bloků, kursů a jednorázových školení) schopnost uvažovat o problému vcelku a vidět ho v souvislostech. Studenti se zkrátka učí, jak dávat pacientovi lžíci do pusy a v kolik hodin, ale nevědí, proč je daný medikament vhodný a s čím se nesmí kombinovat. To vše ale není způsobeno sníženými schopnostmi mladých lidí, nýbrž především úrovní samotných vysokoškolských učitelů a systémem výuky. Akreditační komise schvalující určité obory postupují často zcela mechanicky. Je-li předepsaný počet profesorů, docentů a nositelů Ph.D. či CSc., tak obor souhlas dostane. Není-li, tak obor předěláme, spojíme s jiným, z katedry vytvoříme institut, ústav, a tak ho dostaneme do jiné škatulky a ono to nakonec projde. Nadále trvá již před několika lety kritizovaná titulománie.
Ozdoba před a za jménem
Tituly – bakalářské, magisterské, případně doktorské – chtějí mít jako ozdobu nejen vysokoškoláci, ale především jejich zaměstnavatelé. Výborný pracovník třeba ve vězeňství, nemá-li magisterskou hodnost, musí odejít. Pokud výborný učitel na FF UK nemá titul za jménem (Ph.D. nebo CSc.), tak teoreticky nesmí ani vést diplomovou práci. Buď mu – aby se udržel obor – dají tento titul skoro za nic, nebo se udělá na dva roky výjimka. K tomu, aby někdo posoudil kvalitu výuky a znalosti studentů, které vede tento vysokoškolský pedagog bez titulu, není nikdo pověřen. Jinde se kvalita práce posuzuje podle kvality výrobků, u nás by to mělo být podle uplatnitelnosti a úspěšnosti studentů ze semináře určitého pedagoga. Nedělá se to tak. Schopný vysokoškolský pedagog si hravě najde mnohem lépe placenou práci a odejde. Bohužel. Při akreditaci oborů nebo získávání grantů od ministerstev je třeba prokázat, že tým má ve svém středu požadovaný počet vysokoškolsky graduovaných vědeckých pracovníků. A tak se hledají ti otitulovaní dle hesla „ber, kde ber“ a je poptávka i po profesorech s titulem RSDr., neboli Rodné Strany doktorech. Úředník MŠMT, který přijímá aplikace, zatrhne příslušnou kolonku a posuzovatel projektu udělá totéž.
Obnovování akreditace oborů po několika letech je určitě správné. Kvalita se ale zase mechanicky posuzuje podle formálně požadovaného počtu docentů a profesorů. Proto se často slučují obory, které k sobě vůbec nepatří, a vytvářejí se místo kateder ústavy a instituty. O kohezi kolektivu, či módněji řečeno pracovního týmu, se neuvažuje. Učitelé vzájemně své práce nečtou a nediskutují o nich. Schůze kateder se často omezují jen na předávání požadavků akademického senátu a děkana a nikoho či skoro nikoho z vedoucích kateder nenapadne, že by se mohl ohradit, zastat se pedagoga z vlastní katedry a doporučení odmítnout. Často se mění struktura oboru podle toho, jaký se zrovna získal grant, nebo se učí podle toho, co umějí ti, kdo byli již přijati jako přednášející a mají potřebný počet titulů a samozřejmě věk do 65 let. Z různých sociologických výzkumů, prognózy vývoje krajů a demografických údajů sice můžeme odvodit, kolik odborníků určitého zaměření budeme potřebovat, ale často se náplň studijního oboru konstituuje podle toho, co umí přednášet a učit ten, kdo je na fakultě již zaměstnán.
Vysokoškolští pedagogové jsou hodnoceni dle počtu publikací v recenzovaných odborných časopisech, našich i zahraničních. Pokud jste v zahraničí nepublikoval/a, nemáte možnost udělat si Ph.D. ani podat žádost o docenturu. Jak ale může požadovaného počtu publikovaných titulů dosáhnout třeba bohemista, když zahraničních periodik věnujících se této specifice je tak málo? Publikace jako publikace, a tak ten, kdo je členem třeba desetičlenného týmu zpracovávajícího určitý úkol např. z oblasti chemie, má „čárku“ za každý kolektivní článek, který byl publikován. Mechanické aplikování tohoto požadavku je nesmyslné. Ale v kolektivu rektora převládají odborníci z fakult, které jsou početně větší, než je třeba fakulta filosofická.
Když došlo ke sloučení západního a východního Německa, byla stanovena obdobná kritéria. I málo schopní vysokoškolští učitelé ze SRN, kteří se tam více méně neuplatnili, obstáli v konkursech na univerzity v Lipsku, Drážďanech, Halle, protože na rozdíl od „východních Němců“ měli patřičný počet publikací v patřičných a uznávaných časopisech. Důsledky jsou již dnes patrné. Lepší studenti chtějí studovat nadále „na Západě“ a bude to dlouho trvat, než ti, co nastoupili jako vedoucí na katedry na univerzitách v bývalé NDR, odejdou do penze. Prohlubuje to rivalitu vyučujících i studentů a snižuje nadále prestiž východní části Německa. Otázka „Odkud máš ten titul?“ se již zažila.
Instantní přístup
Kdysi, v roce l968 se především na Freie Universität v Berlíně bouřili vysokoškolští studenti proti neosobnosti výuky. Profesor přednášel několika stům studentů najednou, semináře vedli asistenti. Dnes najíždíme na stejný systém. Studenti se přihlašují pomocí počítače, stejným způsobem si vybírají přednášky a semináře, zkoušeni jsou pomocí testů a počítač jim sdělí, kolik získali kreditů a zda smějí pokračovat ve studiu a mají nárok na zlevněnou tramvajenku, menzu, případně kolej.
Jsem stará a staromilská, ale vzpomínám, že nám i za bolševika vedli diplomové prosemináře profesoři (Polišenský, Graus, Kutnar, Havránek, Červinka, Machovec, Oliva) a četli jsme na nich za přítomnosti profesora své pokusy o vědecké práce. Vedle diplomu jsme uváděli (byli jsme na ně tehdy tázáni) jméno osoby, jež vedla seminář pro naši diplomovou práci. Těch proseminářů bylo několik, protože každý z nich měl jiný heuristický postup. Dnes přednášejí „psaní vědeckých prací“ lidé, kteří sami skoro nikdy nic nepublikovali, a přednášejí to podle brožurek připravených různými manažery. Je to instantní přístup k tomu, co by mělo být závěrem, vyvrcholením studentovy vlastní tvůrčí práce. Uvědomuji si, že ani já při veškeré snaze o individuální přístup nemohu postupovat jinak. Na počátku let devadesátých, kdy jsme založili katedru na FF UK, jsem za rok přečetla 30–35 ročníkových, seminárních, případně i diplomových prací. Dnes, vzhledem k počtu studentů ve všech ročnících, musím těchto prací přečíst nejméně pětkrát tolik. I kdybych mládla a pracovala, jak to jen jde, tak se individuální práce s texty studentů vytrácí. Když je upozorním na chyby třeba na stránce šestnácté, mnozí mi řeknou: Já jsem nepředpokládal, že to budete číst, chtěl jsem to včas odevzdat.
Čím nižší budou platy vysokoškolských pedagogů, tím nižší – i přes dané tituly – bude jejich prestiž a tím méně kvalitní lidé tam budou učit. Je to začarovaný kruh a já maně vzpomínám na kdysi slavnou Vodňanského písničku o jeho neteřích, které „k mým dvěma titulům dodávají ťululum“.
Autorka je profesorka na katedře sociální práce na FF UK.