Hlasy mrtvých

Píše se rok 1913. Stárnoucí spisovatel a novinář, starý gringo, překračuje mexické hranice, aby v zemi rozvrácené revolucí našel důstojnou smrt. Neboť „být gringo v Mexiku… to je eutanazie“. Tak začíná román Starý gringo mexického spisovatele Carlose Fuen­tese (1928), jednoho z otců a teoretiků vlny latinskoamerické literatury druhé poloviny dvacátého století.

Fuentes, dlouhá léta činný jako diplomat ve Francii, patří dnes ve své vlasti k nejvýznamnějším prozaikům a esejistům. Z jeho rozsáhlé románové tvorby byly do češtiny v šedesátých letech přeloženy tři romány a až o téměř čtyřicet let později jsme se dočkali dalších dvou titulů – Starého gringa a Diany aneb Osamělé lovkyně. V roce 2003 u nás vyšel Fuentesův kulturněhistorický esej Pohřbené zrcadlo, napsaný při příležitosti pěti­stého výročí objevení Ameriky. Ústřední témata této knihy, identita hispanoamerického světa a vzájemný vztah mezi severní a jižní částí amerického kontinentu, tvoří zároveň páteř Fuentesovy prozaické tvorby.

Ve Starém gringovi se autor vrací k období mexické revoluce, do níž už situoval román Smrt Artemia Cruze (česky 1966). Tentokrát přivádí na dějinné jeviště postavu starého gringa, vyčerpaného agresivitou své novinářské profese, americkou učitelku Harriet a mexického revolucionáře Arroya, jejichž individuální osudy se nakrátko spojí, aby se v závěru rozpustily v násilném revolučním osudu.

Vztah Severu a Jihu se v románu promítá do vztahu obou Američanů k samozvanému generálovi Arroyovi, jehož postava je zároveň reflexí hispánského mýtu o revolučním vůdci (caudillo), dodnes zosobňujícím jeden z ideálů mužnosti. Fuentese zajímají podoby odlišnosti a neporozumění, živící latentní nenávist mezi oběma oblastmi, jejichž hranice je „jizvou“, vždy připravenou se otevřít („starý gringo zahlédl v očích miss Harriet chladné a nevyslovené spiklenectví, jak se oba shodli na severních náboženstvích bez oltářů, kde Ježíš Vykupitel přebýval navěky zproštěn tělesnosti… nikdy nemohl krvácet, jíst, smilnit nebo vyměšovat, ne jako mexický Kristus“). Statičnost katolického Mexika, pod jehož povrchem zřetelně prosvítají původní pohanské základy, představuje pro americký sever jak záminku k expanzi, tak výzvu, která nebyla vyslyšena. Slovy starého gringa: „Mexiko je důkaz, čím jsme mohli být, takže tu měj oči pořádně otevřené.“

Předkřesťanské tradici času, jenž se stále opakuje, se blíží i cyklický čas románový. Je to čas společný živým i mrtvým. Proto jej „Harriet, která usedá o samotě a vzpomíná“ může prostřednictvím svých vzpomínek propůjčit i těm, kdo už mezi živými nejsou. Celkové elegické ladění příběhu je umocněné zážitkem stáří, nostalgie a únavy, jimž jsou jeho postavy vystavěny. Tón elegické osudovosti podporuje také časté opakování celých vět nebo epitet, vytvářejících pravidelný rytmus vyprávění.

Starý gringo se v lecčem podobá hlavnímu hrdinovi Cervantesova románu, který si nosí s sebou, aby ho před smrtí konečně mohl přečíst. Tento moderní don Quijote už nehledá dobrodružství, ze všech ideálů pronásleduje jen jediný – ideál mužné smrti. Vedle fiktivní donkichotské identity se do postavy starého gringa promítá i skutečná osoba amerického spisovatele Ambrose Bierce, jehož záhadné zmizení v Mexiku Fuentese k napsání románu inspirovalo.

Složitá kompozice pracuje s motivy zdvojování, zrcadlení a opakování (starý gringo cítí k Arroyovi a Harriet otcovský vztah, zároveň všichni tři představují zvláštní verzi milostného trojúhelníku) i s metodou koláže a literárního mnohohlasu. Vedle introspektivní vrstvy, jež prostřednictvím vnitřních hlasů postav (někdy i bezejmenného chóru) vypovídá o jejich snech, obavách i očekáváních, vytváří Fuentes vrstvu intertextových kulturních odkazů (zejména parafráze Bierceových povídek).

Nabízí se srovnání s jiným žijícím klasikem latinoamerické literatury – Gabrielem Garcíou Márquezem. Pro oba autory je charakteristický jak soustavný zájem o podoby latinoamerické identity, tak také prozaická tvorba často založená na silné zápletce (vedle Starého gringa můžeme postavit například Kroniku ohlášené smrti), akcentující téma času a smyslné osudovosti. Oproti přirozenému vypravěči Garcíovi Márquezovi působí Fuentes jako sofistikovaný konstruktér, postrádající marnotratné fabulační bohatství márquezovské imaginace. Namísto barokní fantasknosti a rozbíhavé košatosti vytváří ve Starém gringovi relativně uzavřený dostředivý svět opakujících se motivů, které do sebe na všech rovinách precizně zapadají. Proto se někdy nelze ubránit pocitu chladné literární spekulace. V některých pasážích rušivě vystupuje na povrch přílišná formálnost autor­ského záměru (opakující se konstatování, že gringo přišel do Mexika zemřít) nebo literární nepůvodnost (téměř kýčovité ztvárnění prvního gringova setkání s Harriet).

Fuentesova polyfonní struktura vyprávění, využívající deklamace, výkřiky i otázky postav, může v něčem připomínat cortázarovské experimenty s vypravěčskou perspektivou, třebaže je nerozvíjí do tak krajních důsledků. A navzdory své snaze o téměř esejisticky široký kulturněhistorický záběr není Fuentes tak důsledným a přesným myslitelem jako jiný žijící latinoamerický klasik, Argentinec Ernesto Sabato.

Romanopisec Carlos Fuentes není ani čistým vypravěčem, ani prozaickým experimentátorem a ani románovým esejistou. O to více se v této knize projevuje jako básník prózy, fascinovaný mnohostí a jedinečností lidských hlasů, skutečný poeta doctus. Starý gringo je z tohoto pohledu především mexickou poemou o lásce, smrti, pomstě a času. Poemou, která kvůli své nevyrovnané kompozici nestrhne úplně, ale přesto svou zvláštní atmosférou ve čtenáři zanechá neurčitý pocit nostalgického okouzlení.

Autor je student komparatistiky a filmové vědy na FF UK.