O americkém filmu Roberta Rodrigueze a Franka Millera Sin City – Město hříchu se psalo hlavně jako o dokonalé adaptaci Millerova komiksu, která zároveň otevřela některé otázky po hodnotě snímku samého – zejména poukázáním na možná překvapivý fakt, že dokonalá adaptace ještě neznamená skvělý film. V tomto textu však chceme především poukázat na koncept násilí, který v sobě snímek staví a kterým vede příběh.
Sin City tří samostatných epizod spojuje prostředí zkaženého zkorumpovaného velkoměsta, inspirované ve svých atributech americkým detektivním románem i filmem noir. Je hořce ambivalentní, depresivní vizí světa, kde jsou děvky krásné osudové ženy, chlapáčtí hrdinové jsou po uši namočení v násilí a strážci pořádku nejsou tím, čím se zdají být. Film vytváří temný obraz společnosti, která nevyhnutelně dopadá na všechny její obyvatele. Temnota a prohnilost se stávají vlastním prostředím příběhu, jediným měřítkem věcí. Město tak generuje buď postavy úplně zkažené (biskup, senátor, jeho syn a pojídač lidského masa), nebo postavy, které extremita prostředí obdařila nezvyklou silou se mu vzepřít. I ty ale mají pořád k normalitě daleko – každý z nich je tak trochu podivín, posedlý něčím, co ho táhne k dobru (stárnoucí policista, rozhodnutý za každou cenu zachránit dívku ze spárů vraha-pedofila, Marv, kterého touha po pomstě vede až k nejvyšším kruhům zla, či soukromý detektiv Dwight, který se v touze zastavit nebezpečného zloducha dostane až do boje o podobu společnosti). Náhodně potkaná bytost je pro ně impulsem k jejich náhle vzepjaté a poslední síle postavit se násilí, které je všude kolem a jež degraduje i je. Jako by to cítili, jako by neměli co ztratit: „Starej chlap umře, mladá holka bude žít, to je férovej obchod.“
Na koncepci individuálního boje se zlem by nebylo nic špatného, kdyby ono zlo bylo jakýmkoli způsobem uvěřitelné. Zlo v tomto filmu je ale tak jednoduše zrůdné, až je komické, a tak jednoduše rozpoznatelné, až je nakonec nudné. Film na jedné straně přesvědčivě buduje temnou atmosféru podsvětí, která na každého vrhá stín nemožnosti mu uniknout, na druhé straně ale selhává v momentu, kdy hrdina odkrývá podstatu zla. Když Marv dojde k jeho původci, ukáže se jím být všemocný biskup a jeho zvrácená chuť vychovat andělskou bytost v podobě lidožrouta, ke kterému se sám přidružil (což je navíc tak uboze a zkratkovitě vysvětleno, že to působí jako narychlo nahozený scenáristický konstrukt). Policista objevuje zvráceného synáčka, jehož chrání otec senátor, biskupův syn. Dwight zjišťuje, že zloduch, kterého sleduje, je ve skutečnosti policista. Zlo ve filmu se tak ukazuje jako zkorumpovaná a zvrácená moc. Jenže tak automaticky zkorumpovaná a do nechutnosti zvrácená, až začíná existovat jen sama pro sebe. Film navíc ani neukazuje propojení moci se zvrhlostí. Zjednodušení může být samozřejmě stylizací, přesto podle mého názoru nefunguje jako paralela – takto popsané zlo vůbec neodkazuje ke skutečnosti, ke skutečnému životu. Jaká je tedy zpráva filmu? Že společenské zlo je skupina zvrhlíků na špičce moci? V momentě, kdy se k němu hrdinové dostanou, se od něj také jednorázově odseknou, najednou zmizí ponurý svět, který se v nich dosud odrážel.
K čemu film noir odkazuje, totiž k existenciální úvaze vázané na hlavního hrdinu a dalším sociálním či politickým přesahům, ve filmu nakonec chybí. Postavy jsou čím dál víc jen bezduchými vykonavateli své cesty (podporované navíc nic neříkajícím vlastním komentářem). Problém filmu je i to, že v sobě vrší násilí jako prostředí příběhu i způsob jeho vyprávění, aniž by ho zároveň nějak osobitě pojímal. Nadsázka nepřemožitelnosti hrdinů se brzy změní v rutinu a film ji nedokáže nahradit ničím jiným, ani nabídnout prizma pohledu, přes které by excesivní použití násilí dostávalo nějaký smysl. Nejenže ho divák přestává vnímat, ale přestává ho i bavit, protože na sebe nedokáže vázat větší význam. Z obrazu nečistého světa, jenž infikuje každého, se postupně stává obraz světa za sebou vršených násilností. Světa, který nudí svou nabyto u monotónností, ale i tím, že se prostě v ničem nedotýká toho našeho.
Nezvyklá míra násilí v Sin City znovu vyvolává obecnou otázku po jeho užití ve filmu. Násilí, které bylo v kinematografii zobrazováno už od jeho počátku, procházelo různými mezními podobami. V 70. letech našlo své otevřené zobrazení v uměleckých filmech, které ho využívaly jako provokaci i jako další způsob filmového jazyka (například v Posledním tangu v Paříži bylo prostředkem vyjádření partnerské manipulace). Zlom ve vnímání násilí ve filmu určitě přinesl Tarantino svým filmem Pulp Fiction. Tarantino ale jeho nadměrnou přítomnost na plátně ospravedlnil svým nečekaným groteskním pohledem, který neustále nutil k divácké sebereflexi – divák byl v pozici, kdy se smál a zároveň byl tak trochu nesvůj z toho, že se směje. Tarantino zaplnil film násilím, udělal z něj hlavní téma filmu, ale zároveň jej osvobodil od některých s ním svázaných pocitů. Nutil ho vnímat osvobozeně od morálních i moralistních předsudků, vnímat ho bez tabuizovanosti. Jeho spřízněnec a kolega Robert Rodriguez má také násilí jako hlavní vyjadřovací prvek filmu a používá jej ve vysoké stylizaci. Ta ale nemá oporu v myšlenkově důraznější vizi, nedokáže tak násilí ukázat v novém světle, nově spojit s lidským chováním a rozporuplnými pocity vůči němu. Nedokáže k němu najít klíč pohledu.
Autorka je filmová historička.
Sin City – Město hříchu (Sin City). Režie Frank Miller a Robert Rodriguez, scénář Frank Miller dle vlastního komiksu, kamera a střih Robert Rodriguez. Hrají Benicio Del Toro (Jackie Boy), Jessica Alba (Nancy), Mickey Rourke (Marv), Michael Madsen (Bob) ad.