Láska a čas jako objekty svobody

Jacques Rivette (1928) patří k nejvýraznějším osobnostem francouzské nové vlny, i k těm (vedle Jeana-Luca Godarda nebo Erika Rohmera), jež dosud natáčejí a vytvářejí tak osobitou linii současné francouzské kinematografie. Rivette je autorem nezvykle konzistentního a originálního díla – zatímco většina tvůrců se už v polovině šedesátých let do velké míry etablovala ve filmovém průmyslu, Rivette se vždycky držel hledání vlastní cesty na okraji filmových proudů. Pro jeho styl je charakteristické míchání čistě dokumentárních i hraných postupů (italský kritik Sergio Toffetti Rivettovy filmy pojmenovává „dokumenty o konstruování fikce“), které se odvíjejí kolem tajemné zápletky, jež má často charakter podivného spiknutí, komplotu. Centrální prvek postupně odkrývaného tajemství umožňuje hravé rozvíjení různých narativních linií, je spojený s motivem otevřené divadelnosti a improvizace (za obvykle velkého podílu samotných herců, neboť Rivettovy snímky nejsou založené na předem daném scénáři; příběh se vyvíjí ve společné atmosféře během natáčení) a často kombinuje fantaskní motivy s realitou. Rivettovy opusy jsou tak čistou radostí z fikce a zároveň její průběžnou sebereflexí, složitým konstruováním příběhu, který ale zároveň plyne v každodenních detailech, v nedramatických chvílích.

Právě napětí zdánlivě protichůdných, stylových i významových prvků zakládá jeden z osobitých rysů Rivettova díla a vede zároveň k jejich vzájemnému zrcadlení. Realita může být snem a naopak, každodennost může být tajemstvím. V Příběhu Marie a Juliena (uvedeném před třemi lety na festivalu v Karlových Varech) se střídají bez jednoznačného oddělení scény snů a bdění, čímž Rivette upozorňuje na jejich vnitřní souvislost a rovnocenný význam. Znejišťuje obvyklé hranice, činí je propustnými a otevřenými. Jde mu především o jakousi prostou manifestaci existence, která neustále odkazuje k rozkrývání svých možností.

Film vypráví příběh velké lásky dvou hlavních postav. Julien je starší hodinář, který potkal před rokem na večírku Marii a zamiloval se do ní. O rok později se znovu setkávají, začnou spolu žít, nad jejich vztahem ale pořád visí nejasná minulost a nejasné chování Marie. Julien ho nejdřív nechává být, je spokojený s naplněnou láskou k Marii, postupně ale začíná být nemožné její tajemství ignorovat. Objeví, že Marie je ve skutečnosti ženou, která žije na hranici světa mrtvých a živých a nemůže ji překročit, protože za svou sebevraždu obvinila někoho druhého. Morální zadržení na zemi je důvodem vzniklého časového labyrintu. Marie čeká na vysvobození, aniž by věděla, jak může přijít. V hledání svého očištění se zamiluje do Juliena. Chce být vysvobozena ze svého mezního stavu a zároveň chce znovu žít.

Marie a Julien navazují na starší Rivettův snímek L‘Amour fou (Šílená láska, 1968) v tématu introspekce partnerského soužití. Námět na film měl Rivette už v roce 1975, tehdy byl zamýšlený jako součást jeho tetra­logie, nazvané Scény z paralelního života. Film byl ale přerušen po pár dnech natáčení a zůstal nedokončen, Rivette se k němu tedy vrátil téměř po třiceti letech na základě pár dochovaných stran scénáře, několika klíčových slov a obrazů (zejména ústředního motivu vysvobození).

Příběh je vyprávěn ve čtyřech volných kapitolách, které mění úhly pohledu postavy, jíž je děj nahlížen a de facto i veden. Julien v úvodu sní o Marii a dá tak věci do pohybu, v závěru je to pak pohled Marie, který přivolá jejich lásku zpátky k životu.Snímek postupně modeluje metaforu partnerských vztahů, potřeby a zároveň nemožnosti být spolu. Svým pomalým plynutím, které je charakteristické pro všechny Rivettovy filmy, navozuje postupně v divákovi pocit důvěrného sdílení jejich existence. Rivette zřídkakdy používá detail, snímá postavy v polocelcích, aby byla vidět gesta i výraz tváře. Převážně jeden způsob snímání tak vytváří kontinuitu pohledu i kontinuitu příběhu a jeho prožívání. Jako by vláčnost jeho filmů spočívala na „zadržených“ chvílích, kdy se nic neděje, postavy jsou samy se sebou, procházejí se, pohybují se u sebe doma. Rivette ukazuje toto nevědomé „existování“ bez vnucování příběhu, psychologizování a tím mu dává pozoruhodnou intenzitu. Dramatické momenty pak nezlomí rytmus ani tón filmu (není použita žádná hudba, ta se objeví až v závěrečných titulcích; důležitá je naproti tomu zvuková stopa, zvuky okolí připomínající reálný svět nebo ozvěna kroků Mariina jinak tichého existování), ten zůstává bez ohledu na obsah scén stále stejný, protože plynutí času se nikdy nemění.

Rivette je proslulý fenoménem nezvykle dlouhých filmů, které diváka přesto nenudí. Svým roztáhnutým, ale soustředěným rytmem totiž zvláštně zachycují jeho vlastní čas. Dávají mu jej prožít jako hodnotu, díky níž dostává lidská existence smysl. Zatímco Julien se pohybuje v realitě a je člověkem, který nechce být nikde jinde, Marie se zákonitostmi světa volně nakládá, poslouchá prostor a věci svého okolí, získává čas pro to, aby pochopila sebe samu a dokázala se tak ze sebe vyprostit.

Konstanta Rivettových děl, čas jako objekt svobody, se v tomto filmu rozšiřuje i na lásku. Chápe ji v její síle nad ním – jeho uzavřené zacyklení může láska prolomit do snů a představ, může být komunikací mezi mrtvými a živými či vyvolat cit ztracený v paměti. Osvobozující pocit, který film dává divákovi zažít, spočívá v zázračném sdělení: na to, aby člověk došel k rozhřešení, může mít tolik času, kolik potřebuje.

Autorka je filmová publicistka.