Kýč v Elle-dur

Americký režisér a malíř Julian Schnabel byl vždycky přitahován osudy umělců v těžké životní situaci a motivem tvorby, která v takových okamžicích dává životu umocněný nebo možná i jediný smysl. Po Basquiatovi (1996), vyprávějícím o vzestupu pouličního newyorského graffiti umělce, a filmu Než se setmí (2000) o kubánském spisovateli, kterého jeho texty a homosexuální orientace přivedly do vězení, natočil Schnabel adaptaci stejnojmenného bestselleru Jeana-Dominiqua Baubyho. Bývalý editor časopisu Elle ve 42 letech utrpěl mrtvici, po níž zůstal ochrnutý na celém těle, vyjma levého oka. Právě jím zprostředkovával svou jedinou komunikaci s okolím, konkrétně pomocí abecedy sestavené podle běžnosti výskytu jednotlivých písmen ve francouzštině, na něž reagoval Bauby mrkáním. V posledním roce svého života tak dokázal napsat knihu, v níž popsal svou nedotčenou paměť i představivost, touhy a myšlenky v paralyzovaném těle.

Osobní svět jako reklama…

Schnabel začíná film v momentě Baubyho probuzení z kómatu a kamera zaujímá jeho subjektivní pohled, který konzistentně drží první půlhodinu, kdy jej provází jen vnitřní monolog hrdiny. Pak film uvede běžnou, objektivní vyprávěcí perspektivu a zrychlí i rytmus vyprávění, přičemž k subjektivnímu pohledu se vrací jen střídavě, zejména ve chvílích Baubyho komunikace s okolím. Kromě objektivního vyprávění, které zahrnuje vzpomínky na život „v plné síle“, rekapitulaci chyb a postojů (opuštění matky svých dětí), Schnabel pro vytvoření vnitřního světa hrdiny používá i obrazy jeho představ, k nimž se ve svém znehybněném životě vrací. Problém je, že inscenace těchto představ i vzpomínek působí tematicky i stylově naprosto banálně a sentimentálně. Baubyho svět, jak ho znázorňuje režisér, spíše odpovídá reklamní estetice – viz záběry na hrdinu ve víru módního života, prohánějícího se v kabrioletu nebo na zasněžené stráni, fantazijní žranice s jednou z ošetřovatelek, záběry na mořské pobřeží. I opakující se metafora hrdiny ve skafandru propadajícího se na mořské dno je ve své doslovnosti unavující, a jedinou výjimkou se tak stává hrdinův výlet do Lurd s milenkou. Celý „osobní“ svět působí vykonstruovaně a efektně. Filmem vytvářená představa světáckého, úspěšného muže navíc zasahuje i do přítomnosti v nemocnici, kde je Bauby svým způsobem pořád výjimečný, obklopen krásnými ženami, jež ho obdivují za jeho práci a modlí se za něho. I změnami perspektivy film zabředává do čím dál větší ilustrativnosti, kdy se spoléhá na informaci vnitřního monologu (film např. s doslovným Baubyho komentářem potřebuje ilustrativně uvést i hrdinův první pohled na jeho zdeformovanou tvář).

Bezproblémový příběh?

Schnabel není bohužel jinými prostředky schopen vyjádřit pocity ani tíhu situace, do níž se hrdina dostal. Režisér celý čas a prostor věnuje jen znázornění obtížné komunikace a donekonečna od začátku opakované abecedě nutné k vyjádření jednoduché věty, ale o jiných problémech spojených s postižením nechává hrdinu promlouvat jen prostřednictvím vnitřního monologu. Ukazuje ho bezmocného na vozíku na mořském molu nebo na pláži, kde pozoruje své děti. Vnitřní monolog sice informuje o tom, jak je mu líto, že se svých dětí nemůže dotknout, obraz ale pocit nevyjadřuje, ukazuje jen idylické odpoledne na pláži s dětmi a bývalou manželkou. Film působí jako roztříštěná mozaika pěkných obrazů s komentářem, který říká cosi o lidské bolesti. Nedokáže však (a vlastně se o to ani nesnaží) přiblížit svět těžce tělesně postiženého člověka, jen se velmi povrchně dotýká toho, jak hluboce se Baubyho život proměnil. Nic neříká o změněném vnímání, jeho intenzitě, o odlišném plynutí času, o depresích a samotě. Schnabel se totiž k Baubyho příběhu staví čistě konformně a idealisticky – zajímá ho jen vítězství lidského ducha nad nepřízní osudu, a tomu svůj pohled přizpůsobuje.

Film tak nakonec působí přes své téma nečekaně idylicky, vlastně tu není skutečný problém, Bauby se brzy s osudem smíří, začne o něj bojovat, všichni jsou na něj milí a podporují ho. Hrdina se pustí do knihy, která posléze vyjde, on se dočká ještě přečtení pochvalných recenzí, a když už to vypadá, že zápas vybojoval a našel své nové místo v životě, umírá. V takovém kontextu působí falešně i rekapitulace jeho života před nehodou, kde se hrdina sice kaje ze své bezstarostnosti a nezodpovědnosti, film to ale ve skutečnosti nezajímá, téma sebereflexe jen efektně vyhodí do vzduchu a dál ho nerozvádí. Snímku nelze upřít, že netlačí na pilu s patosem, zůstává střízlivý ve výrazu a sem tam probleskne sebeironický humor (ale příliš málo!), jenže proč to vyzdvihovat, když je jinak svým přístupem i ztvárněním od začátku do konce kýčem?

Autorka je filmová publicistka, přispívá do Nového Prostoru.